Když se na koncert největší žijící osobnosti soudobé hudby Pierra Bouleze musí na poslední chvíli téměř rozdávat lístky, aby se zaplnilo hlediště Rudolfina, je asi něco v nepořádku. Což vlastně naznačil na tiskové konferenci sám Boulez. „Problém se soudobou hudbou je v tom, že neexistuje typická forma, která by byla této hudbě vlastní a na niž by byl posluchač zvyklý. Formu musíte teprve hledat. Dříve to bylo jednodušší: Měl jste nápad, pro který byla připravena forma, která se nejlépe hodila. Naše paměť je navíc slabá. Zvuk nové hudby se v ní musí teprve usídlit, a to bez formy, na niž si zvykneme, není nic jednoduchého.“
Lekce Boulez: hledání nového zvuku
Zvyknout si na hledání formy nové zvukovosti by ovšem předpokládalo, že se taková hudba pravidelně hraje. V Rudolfinu je to ale spíše výjimka. Velké české orchestry tento repertoár obcházejí, protože mají strach, že lidé nepřijdou. Podle programu České filharmonie to už léta vypadá, že hudba skončila někde u Martinů, ne-li Janáčka - a to se oba hrají spíše proto, že jsou domácí, ne pro nadšení z jejich hudby.
Mnohem spíše ale platí: Mahler a dost. Posluchačům zjevně vyhovuje mahlerovská psychologizace hudby, která sice narušuje formální půdorys klasické skladby, ale pořád se ještě drží jakési melodické linky a základní harmonie. Gustav Mahler přináší vyhrocené, až hysterické emoce, a přitom je stejně moderní jako tradiční. Ideální posluchačská kombinace.
Archetypální křivky harf
Koncert Ensemble Intercontemporain s Pierrem Boulezem ukázal, že obava z nové hudby není opodstatněná a že by se dala s úspěchem hrát i v tak klasických sálech, jakým je Dvořákova síň Rudolfina. Ne náhodou začal Boulez Vareseho skladbou Octandre. Ta totiž patří spíše do moderního než soudobého světa a vytváří tedy jakýsi přechod.
Souboj a souhra osmi nástrojů ze všeho nejvíc připomíná vytváření abstraktního obrazu, na němž se schází osm různých prvků, které se vzájemně „potýkají“ o společný prostor. Dominantní je tu pořád linie či samostatné linky jednotlivých nástrojů, které buď nacházejí, nebo nenacházejí společnou řeč. Donatoniho Téma tento postup ještě udržuje, zato Komorní koncert Györgye Ligetiho přechází do prostorových dimenzí.
Ve skladbě vznikají hutné zvukové plochy či prostorové řezy, často vyvolané jen rychlým opakováním několikatónových smyček. Nástroje ztrácejí svůj „původní“, zaběhnutý zvuk, a vystupují tak z ryze hudebního prostředí. Klasický nástroj nabírá až elektronický zvuk, jako by se celá hudba postupně vykláněla ze země do budoucnosti, do časově nesvázaného prostoru. Přes dynamické a rytmické změny však stále zůstává dojem kontinuity a homogenního celku.
Do úplně jiného světa pak posluchače pozval Pierre Boulez ve své kompozici Sur Incises pro tři klavíry, tři harfy a tři soupravy bicích nástrojů. Už pohled na jeviště, z něhož jako podivné archetypální antény vyčuhovaly křivky harf, vyvolával výjimečný dojem. Boulezova hudba jej dokreslovala permutacemi tří trojic nástrojů, které sice hledaly společný prostor, ale ve chvíli, kdy už se zdálo, že ho vykreslily, uhnuly zničehonic jinam.
Ligetiho zvukovost se podobala jedinému řezu v prostoru, Boulezova překrývání či průniku několika řezů najednou. Dominantní byl neustálý odklad definitivního souzvuku, který sice přichází, je nějak tu, ale nikdy reálně nepřijde. Ligeti byl emocionálně silnější, možná i proto se publiku tolik zamlouval; Boulez zase geometricky vynalézavější.
Rudolfinský projev
Večer soudobé hudby s Pierrem Boulezem byl zcela otevřený výkladům a hledání formy, přesně jak vysvětloval skladatel na tiskové konferenci. Byl to krásný dloubanec místním, nejen filharmonikům, kteří jsou v Rudolfinu doma. A zároveň velká satisfakce a poděkování českým tělesům, jež se soudobé hudby nebojí: Ostravská banda, Prague Modern, Komorní Orchestr Berg.