Zatímco vy doma prožíváte leckde rekordní teploty, tak já v pátek v útrobách Soccer City vzpomínal na své lyžařské oblečení ze ZOH v Kanadě, ale popořádku… Na každém komentátorském stanovišti ČT tady na šampionátu jsou tři židle. Jednu dnes zabral logicky komentující Míra Bosák, další dvě jsme gentlemansky nabídli pánům Pohlovi a Rubešovi, jinak velvyslanci a politickému radovi ČR v Jihoafrické republice. Já jsem coby „přebytečný“ přesto vyrazil s nimi na místo činu s tím, že buď budu mít štěstí, nebo shlédnu vše podstatné na monitorech v Média centru.
Den číslo 1 s nečekanou zápletkou a lyžařským koncem
Přestože jsme počítali s příslušnou zácpou, realita nás donutila změnit po dvou hodinách nekončící cesty operativně plán. Zhruba ve 13:30 jsme opustili téměř za jízdy auto a vydali se na zhruba dvoukilometrový finiš na stadion, neb náš pohyb byl v tu chvíli výrazně rychlejší než šnečí tempo kolony vozidel.
Já se zdržel marnou snahou ještě získat „zapomenutý“ lístek na komentátorskou tribunu a pak – samozřejmě že bez něj – jsem vyrazil na průzkum terénu. Nikdy předtím se mi nestalo, že by mě hlídkující pořadatelé pustili bez vzácného papírku na komentátorskou tribunu takhle sledovaného utkání. Ale v Africe jsou (zatím) dotyčné osoby mírumilovné a vstřícné. Na dotaz, kde mám lístek, jsem odvětil, že u kolegy na tribuně a byl jsem ochotně vpuštěn do arény.
Dokonce jsem si sehnal další židli a suše přisunul k již plné komentátorské pozici České televize a nerušeně sledoval celý program (a marně jsem přitom vzpomínal na podobné akce, kde mě i mnoho kolegů z podobných nestandardních míst vyháněli či dokonce volali policii). Postupně se do mě sice zakusovala zima a pak mé uši zkoušely všudypřítomné vuvuzely, ale přesto jsem si zahájení i úvodní zápas užil.
Po zápase jsme vyrazili na parking číslo čtyři, kde čekal vůz řízený tolerantním fanouškem bafanabafana pracujícím pro velvyslanectví a netušili, co nás čeká. Den předtím jsme totiž parkovali na pětce a logicky čekali, že hned za ní bude pozice číslo čtyři. Vydali jsme se tedy najisto na dlouhý výlet brumlajíce, že jako malá televize máme parkoviště nejdál od stadionu.
K našemu úžasu jsme ovšem za parkovištěm 5 následnou a avizovanou 4 nenalezli… Vykroužili jsme tedy slušný oblouk o délce minimálně 5 kilometrů a „čtyřku“ naprosto nelogicky až cimrmanovsky objevili kousíček od východu z komentátorských pozic… :) Velmi systematicky jsme tak zapracovali na průjezdnosti zpáteční cesty.
Naši ambasadoři v JAR se při této anabázi ukázali být úplně normálními lidmi s výrazným smyslem pro humor a trpělivostí…
Proto si dovolím následující decentní výzvu. Pan velvyslanec Pohl nám vyprávěl historku sice nesouvisející s MS ve fotbale, ale věřím, že zahřeje lecjakého našince. Už první část zní lehce utopicky – v Jihoafrické republice je lyžařské středisko. V něm se ve výšce 2700 metrů nachází Yetti bar a v tom si odvážní hosté zkoušejí neuvěřitelnou disciplínu.
Necháte se zde zavěsit do na stropě připevněných lyží a hlavou dolů pijete panáky. V knize rekordů je tam prý uvedeno jméno ing. BARTOS, který původně stanovený rekord 47 štamprlí navýšil po třech dnech na 51. Nikterak to nesnižuje fakt, že podávaný alkohol má prý „jen“ 18 procent.
Posádka našeho vozu se shodla na tom, že na tohoto krajana jsme velice hrdí a že by si zasloužil patřičnou publicitu. Pokud se ing. BARTOS přihlásí, rádi ji rozšíříme… :)))