Den, kdy v dubnu padla v Belgii vláda, nazval belgický list „Le Soir“ – v hlavním titulku přes celou první stranu – dnem, kdy zmizela Belgie. Snad to byl jen výkřik z úleku nad nutností vypsat předčasné volby, hlavně kvůli problému, který je pro Belgii osudový. Kvůli nutnosti dalšího nového uspořádání vztahů mezi Valony a Vlámy. Belgie v té chvíli nicméně nezmizela. A podle střízlivějších pramenů, než bývají média, se i po volební neděli (13. 6. 2010) zdá, že tu zůstane. Napořád, nebo minimálně ještě na dlouho.
Svět podle Zdeňka Velíška (172)
Bart de Wever a jeho cíl: efektivní rozdělení
Kdo je Bart de Wever? Šéf deset let staré strany vlámského radikálního nacionalismu „Nová vlámská aliance“ a vítěz (de facto) nedělních belgických parlamentních voleb. Zatím ale pouhý uchazeč o sestavení nové vlády. Je na králi Albertu II, zda mu ten úkol svěří. Král patří k těm, kdo jsou nejvíc zainteresováni na soudržnosti Belgie, tedy Belgického království, a je to on, nebo v širším smyslu belgická královská rodina, kdo ještě představuje jakési průkazné pojítko mezi oběma národními komunitami. Ty už dnes v mnoha ohledech žijí opravdu hodně odděleně.
Bart de Wever je vyvoleným představitelem těch Vlámů, kteří chtějí z dosavadní dělící čáry mezi severem a jihem země udělat hraniční plot nebo něco podobného, co by je od Valonů oddělilo nadobro. Ve volbách dostal de Wever pro tento cíl 30 procent vlámských hlasů (hlasy se sčítají v každé komunitě zvlášť.) Je sice pravda, že těch 30% hlasů získaných ve Vlámsku představuje při součtu hlasů obou komunit jen 17%, ale v Belgii už se „sčítání“ nekoná. Koná se „dělení“. A to už od data první institucionální reformy provedené v r. 1970. Od té doby jich bylo pět a jejich výsledkem bylo přijetí federálního uspořádání země a rozdrobení pravomocí do regionů.
Bart de Wever chce jít dál. Je mu devětatřicet, je historik a jako politik si vytkl cíl dosáhnout nezávislosti Vlámů na Valonech. Když se člověk zamyslí, nemusí to být totéž, jako dosáhnout rozdělení země, i když do vítězství ve volbách de Weverovi nevadilo, že jeho strana byla označována za separatistickou. Teď svou rétoriku zmírňuje. Přiznává, že 70% Vlámů jeho osobně a jeho stranu nevolilo, a jakoby tím říkal, že jeho mandát zase není tak silný. Ve skromnosti ale nejde moc daleko, jen teď prezentuje svůj cíl jemněji. Tisk cituje především jeho větu: „Nikdo nemá zájem na tom, aby byla Belgie paralyzována.“ Ale také řekl: „Belgie se prostě postupně vypaří“. Ve slově „postupně“ je obsažen program jeho případné vlády.
Je fakt, že to, co ještě drží Belgii pohromadě, je zakotveno spíš v minulosti než v budoucnosti. Obě komunity svorně říkají, že v současném legislativním uspořádání Belgie nefunguje. Vlámové (ale ne všichni!) by se chtěli v postupném reformování státu dopracovat až k opravdové nezávislosti. Řadí se tak k těm evropským komunitám s národnostní či jinou identitou, které pod poměrně pevnou střechou Evropské unie považují za možné změnit svou pozici ve státních formacích, do kterých se dostali historickým vývojem, ale nejsou v nich dominantním elementem. (Jako Katalánci, Baskové, Korsičané, sever Itálie, který chce prostřednictvím Ligy severu oslabit svá pouta s jihem, atp.)
Hra na „kdyby“
Rozštěpení Belgie na dva státní celky nelze zatím považovat za blízkou perspektivu, ale zkusme si – jen tak pro zábavu – položit otázku, jak by vypadal poměr nově vzniklých států, pohrobků Belgie, k Evropské unii? Byly by oba nové státy nuceny podat si do ní přihlášku? A musely by projít několikaletým přístupovým procesem a splnit tři desítky kapitol, dokázat, že naplňují kodaňská kritéria a tak podobně? V současné době hospodářské a finanční krize by se vlády obou nových státních útvarů vzniklých na troskách Belgie asi nevyhnuly otázce, jak se podělí o 99procentní státní dluh, který momentálně nad Belgií visí jako černý mrak. Situace by byla o to zajímavější, že oba noví adepti členství v Unii by už používali společnou evropskou měnu. A ta je, jak už je dnes dobře známo, velmi citlivá na jakékoli znejistění. Co kdyby pak třeba Sarkozy požadoval, aby o přijetí následnických států zadlužené Belgie do EU rozhodovali Francouzi v referendu? Velice nahlas prohlásil, že tomu tak bude v případě řešení vstupu Turecka do Unie, a argumentoval přitom tím, že to ve Francii bude obvyklá praxe při rozhodování o souhlasu s přijetím budoucích uchazečů o členství v Unii.
Kdyby byl rozpad Belgie a podání přihlášky nových dvou států ke členství v Unii na pořadu dne v dnešním kontextu globálních nejistot, které s sebou přináší světová finanční a hospodářská krize a krize eura, možná by si řada vlámských zastánců nezávislosti, tedy rozdělení státu, rozmyslela, zda jsou pro to podstoupit rizika, která je možné si ušetřit. V takovém případě by N-VA už příští volby nevyhrála.