Svlékání postav a hra hvězd
Na divadle herec hraje postavu. Většina slavných herců se také ve svých nekonečných, více či méně sentimentálních vzpomínkách svěřuje s tím, jaké to bylo „splynout s někým jiným“, „převtělit se do jiné postavy“, „sžít se s odlišným charakterem“, stát se na chvíli jiným člověkem. Oblíbenou součástí takových historek jsou popisy situací, kdy herci třeba i několik dní trvá, než se z postavy vysvleče, a to ještě ne úplně. Herectví, alespoň to divadelní, je tak dokonalé, jak dokonalá je tato proměna, kterou považují sami herci za největší kouzlo divadla, ačkoliv to – jak mimo jiné tvrdil třeba Otomar Krejča – spočívá především v metafyzickém půdorysu dramatického konfliktu a jeho nekonečných variacích.
Ve filmu naopak herec hraje vždy především sám sebe, přestože se i on často snaží vysvětlit, že rozhodující pro něho byla inkarnace do postavy. Málokdy se přece vzpomíná na roli, kterou filmový herec vytvořil. Chceme vidět Redforda, Cruzovou nebo Daniela Day-Lewise, Streepovou, DiCapria, Polívku, Geislerovou, Donutila, nikoli role, za něž by se na divadle museli schovat. Hra hvězd, na níž stojí a s níž padá celý filmový zábavní průmysl, vychází z tohoto základního předpokladu. Lars von Trier si s tímto axiomem filmové zábavy v Dogvillu nádherně hraje, když do hlavní role obsadil hvězdu znejviditelnějších Nicole Kidmanovou. Schválně, je to Grace, anebo Nicole, na co se ve filmu díváme?
Dogville v kapličce
Režisér Krobot tuto Trierovu frivolní hru s rozdílem mezi divadlem a filmem pominul, tak jako odsunul stranou Trierem ironizované téma čisté humanitní spravedlnosti. Krobot naopak chce na divadle předvádět příběh, který by se mohl stát, a to je něco úplně jiného, než o co se snaží Trierův film. Dánský režisér zkoumá možnosti vnitřních a vnějších konfliktů postav, jak je umí zachytit jen kamera; Krobot vypráví příběh, který by mohl být zrovna tak napsán v knize nebo překreslen do komiksu.¨
V Národním divadle se prezentuje narativita jako obecný princip umění, jedno už jakého; ve filmu Dogville konflikt a střet, který kromě boje o dobro a spravedlnost vymezuje také jednotlivé druhy umění – a tady vyprávění není tím, na čem nejvíce záleží. Film ani divadlo nejsou literatura, jakkoliv se čeští divadelníci v současné vlně dramatizací slavných filmů chovají přesně opačně, což mají s českými filmaři vlastně hodně společné, protože i oni nejdříve točí příběh a teprve potom film.
Dogville v Národním je sice jedno velké nedorozumění, tak jako naprostá většina dalších „filmových dramatizací“ z poslední doby, zachovává si však nespornou výjimečnost. Právě na tomto kuse se snad nejlépe odhaluje, že překlad z filmu do divadelní hry nepřináší žádné umělecké, myšlenkové ani filozofické objevy, kromě toho, že máme další pěkný příběh ke hraní. Pro Trierův originál to neplatí, protože tomu nejde o překlad, ale o střet a vzájemné vyřazování obou médií. Konfrontace, případně proplétání filmu a divadla, to možná, jen už – prosím – žádné překlady.
