Po 17 letech od rozpadu federálního Československa došlo k nečekanému sblížení politických nálad Čechů a Slováků. Bohatší výběr nových stran poskytl voličům na obou březích Moravy naději na skutečnou změnu. Sociálně demokratický koncept získal sice nejvíce příznivců, na parlamentní většinu a sestavení vlády to ale (i vzhledem k nepatrnému koaličnímu potenciálu ČSSD i Směru-SD) jistě stačit nebude. Ručička pravo-levého směřování se následkem krize a enormních státních dluhů vychýlila zřetelně doprava. Orientace pravostředových stran na koalice „rozpočtové zodpovědnosti“ ovšem není jen z nouze ctnost, ale i stará známá pravda, že když voliči vyzkouší všechno, pak použijí dokonce vlastní rozum.
Slováci zase jednou s Čechy
Přiznám se, že jsem v roce 1992 patřil k zásadním odpůrcům rozdělení Československa. Viděl jsem historický smysl i v tehdy vysmívaném „čechoslovakismu“ a nemyslel jsem si, že státoprávní bolístky a různé asymetrie jsou dostatečným důvodem k rozchodu už tradičních partnerů. Bylo mí líto i rozdělení křesťansko-demokratických sil, od jejichž slovenské části jsem si sliboval silnější ovlivňování federální politiky. Ochotu Václava Klause a Vladimíra Mečiara k rozdělení státu jsem spolu s většinou Čechů chápal jako pragmatickou bezzásadovost (u Klause) a populistickou vypočítavost (u Mečiara). Časem se ukázalo, že i přes neblahé působení těchto pánů jsou obě části rozděleného státu svým způsobem dobře životaschopné, obě se podobně potýkají s komunistickými relikty a konzumentskou ideologií (čemuž příliš nepomohla ani výraznější slovenská religiozita), ale obě si také žárlivě střeží svůj národní píseček (včetně občasných úletů těch či oněch extrémních nacionalistů).
Sympatické je, že na Slovensku se daří držet komunisty (až na období 2002 – 2006) trvale mimo parlament. Nejnověji se povedlo vyřadit ze hry i zprofanovaného matadora Mečiara s jeho LS-HZDS. A podobně jako v Česku, kde zcela vyhořela extremistická Dělnická strana sociální spravedlnosti, vyšla na Slovensku naprázdno nacionalistická Strana maďarské koalice (SMK). Navíc se téměř vytratila i SNS Jána Sloty (ztratila více než polovinu voličů). Naopak bývalý vůdce SMK Béla Bugár dotáhl svou novou stranu maďarsko-slovenské spolupráce Most-Híd (kterou volili i Slováci) do parlamentu a stal se jedním z hlavních pretendentů středopravicové čtyřkoalice. Tím, že zájmy maďarské menšiny v parlamentu bude namísto SMK prosazovat předseda Mostu Bugár (původně šéf Maďarského křesťanskodemokratického hnutí a federální poslanec), jenž se netají tím, že zájmy svých voličů bude hájit i proti případným územním nárokům maďarského premiéra Viktora Orbána, se velice vylepšil i slovenský státoprávní kredit.
Pohled na rozpad federace se u Čechů během let postupně měnil k lepšímu a dnes, kdy se sešly i politické priority bývalých partnerů, svébytný (byť paralelní) vývoj zcela samostatných republik akceptuje naprostá většina příslušníků obou národů. Důvěru budí např. i fakt, že na vedení tří stran (SDKÚ–DS, KDH a Most–Híd) předpokládané slovenské čtyřkoalice se podílejí seriozní křesťanskodemokratičtí politici. Zatímco v Česku zřejmě bude hlavní vládní stranou ODS s 20 procenty hlasů, Slovenské demokratické a křesťanské unii – Demokratické straně (SDKÚ-DS) ke stejnému postu stačí dokonce jen 15 procent a její volební jednička Iveta Radičová se patrně stane první slovenskou premiérkou (už plánuje první zahraniční cestu do Prahy).
Na rozdíl od české pravostředové koalice, disponující většinou 18 hlasů, budou však Slováci s převahou pouhých osmi hlasů v parlamentu mnohem obtížněji prosazovat nepopulární byť potřebné reformy. A těch po čtyřletém zadlužování Slovenska populistickou vládou Roberta Fica nebude málo. I když se Ficův Směr-SD mnohokrát dušoval, že deficit nepřesáhne 5,5 procenta HDP, skutečnost je mnohem horší. Veřejná správa na Slovensku loni hospodařila se schodkem 4,2 miliardy eur a deficit se tak vyšplhal na 6,77 procent. Krize zasáhla zemi více, než se čekalo, a zadlužování je podle analytiků dokonce rychlejší, než v po uši zadluženém Maďarsku. Typické je, že Ficova vláda zveřejnila loňský závěrečný účet hospodaření státu až den po volbách. Slovensko jako člen eurozóny navíc stojí i před rozhodnutím o finanční pomoci krachujícímu Řecku. A tu dnes odmítají i některé strany budoucí vládní koalice, např. SDKÚ – DS i Svoboda a Solidarita (SaS), což má odezvu také v Česku, kde podle posledního průzkumu agentury Median už třetina Čechů odmítá zavedení eura.
Méně příjemná podobnost výsledků našich a slovenských voleb vězí v malé čitelnosti některých kandidátů koalic. V Česku Věci veřejné po prvních disonancích už trochu srovnaly krok s partnery a projevily schopnost kompromisu. Slovenská Svoboda a Solidarita ekonoma Richarda Sulíka (spoluautora rovné daně na Slovensku) se svým záměrem legalizace homosexuálního partnerství asi nebude příliš v souladu s jinými členy koalice, zejména KDH. Ale jak se zdá, i Sulík dost dobře chápe, že problémy podobného druhu nesmí v jednáních o budoucnosti těžce zadluženého státu hrát důležitější úlohu.