Během mého života se však stalo to, na co jsem v oněch svých deseti letech – tedy v roce 1936 – nedokázal ani pomyslet. Například, že ten můj život bude rozložen do různých režimů, z nichž dva byly tvrdě totalitní, a do politických útvarů různých jmen. Jen si to se mnou zkuste zopakovat: nejdříve první Československá republika, pak druhá Československá republika bez německy, maďarsky a polsky obydlených oblastí, od 22. listopadu 1938 v názvu s pomlčkou – tedy Česko-Slovensko. Po 15. březnu 1939 německá okupace takto okleštěných českých zemí bez Slovenska a Podkarpatské Rusi ustavila Protektorát Čechy a Morava. Zahraniční emigrace ovšem trvala na kontinuitě první republiky, jejím jménem uzavírala do budoucna i velmi závažné mezinárodní smlouvy a prvními takzvanými Benešovými dekrety připravovala i zcela nový právní řád po předpokládané porážce Hitlerova Německa. Když k tomu roku 1945 skutečně došlo, bylo obnoveno Československo sice bez pomlčky, ale také bez Podkarpatské Rusi. Po 25. únoru 1948 nastoupilo Československo totalitně komunistické a roku 1960 přejmenované na Československou socialistickou republiku (čili ČSSR). Po sovětské okupaci bylo roku 1968 ČSSR zfederalizováno na stát složený z České a Slovenské socialistické republiky. A konečně po pádu komunismu roku 1989 pokračovalo další Československo, tentokrát však s rozpačitou zkratkou ČSFR a oficiálním názvem Česká a Slovenská federativní republika. Všechny tyto různé variace na Československo skončily 31. prosincem 1992 jeho rozdělením na dva zcela samostatné státy – Česko a Slovensko.
Mohu si tedy svůj teď už neodvratně se blížící konec života oslazovat kalendářním vědomím, že jsem pamětníkem té vůbec první Československé republiky. Jenže to je poněkud abstraktní fakt. V onom tak často nostalgicky vzpomínaném Masarykově státě jsem prožil pouhých dvanáct let, takže si spíš vzpomínám, že tenkrát nikdo neznal a neříkal třeba slůvko „čau“ a že centrum Prahy vypadalo mnohem spořádaněji než dnes. Pokud jde o politické události, skutečně dobře si pamatuji jen týden kolem smrti prvního prezidenta a pak z roku 1938 události mnichovské na samém konci existence toho vnitřně krásného, ale zvenku velmi nejistého samostatného státu Čechů a Slováků.
Teprve mnohem později jsem si uvědomil, že k získání správného historického pohledu na politický vývoj v této zemi musíme nezaujatě a bez emocí zkoumat naše moderní dějiny nejméně od začátku první světové války. O tom často hovořím v těchto svých komentářích, jimiž zlobím naše kované vlastence, kteří si nepřejí, aby různé nadšené legendy, ať už o samotné první republice či o jejích čelných představitelích a hrdinech, byly jakkoli zpochybňovány, neřku-li kritizovány za chyby, které někdy i s vydatnou českou pomocí přivedly tuto zemi do dvou totalit. Z nich jedna hrozila naprostým odstraněním Čechů z tohoto středoevropského prostoru a druhá vedla k jejich velmi rozsáhlé demoralizaci. Na ní se i dnes podílejí více lidé čeští než cizinci, na které jsme si zvykli svádět většinu všeho špatného, co se u nás kdy dělo a děje.
Proto bych rád dnes z nechtěných výšin svého věku chtěl znova varovat: Nebojujme opožděně proti bývalým nepřátelům z různých světových stran, ale ostražitým zrakem pohlížejme nejvíce k jihu, zdali odtud nejsou inspirovány naše české mafie, které nás teď ohrožují více než nějaká postnacistická či postkomunistická rezidua. A smím-li mít nějaké přání, pak bych prosil čtenáře, aby právě takovým obecným věcem dávali přednost před záležitostmi čistě osobními, což spojuji i s prosbou, aby bylo upuštěno od jakýchkoli gratulací k mým narozeninám, za jejichž připomenutí velice děkuji.
