Je již skoro dva měsíce po volbách a já jako jejich zářivý vítěz, zářivý jak nejzářivější hvězda nad touto zemí, stále nedostal pozvání na Hrad k jednání o nové vládě. Ale já mám čas, protože beze mě si pánové ani ruce neumyjí. To je prostě fakt. Četl jsem jakési brimborium pánů z pravicového tisku, že již vznikla vláda pana Nečase. Tak já myslím, že jsem pana Nečase v předvolební debatě semlel jak kafemlejnek, takže pánové z médií jako obvykle trefili kozla. Mám s sebou navíc stále poslední předvolební průzkum STEM, který, myslím, hovoří zcela jasně. Pánové se ještě chytnou za nos, pokud toho vůbec budou schopni a sami za námi přilezou. Jak říkala známá sociální demokratka královna Viktorie: Porážku si nepřipouštíme.
Vnitřní hlas Jp
Moje vítězství v Ústeckém kraji překonalo veškeré představy. Získal jsem suverénně nejvíc preferenčních hlasů v celé zemi z těch, kteří začínají na J a P, jsou inženýři a narodili se v roce 1952. Nepochybně k tomu přispěla bezkonkurenčně vynikající severočeská kandidátka a já stále čekám, kdy příslušné orgány ČSSD poděkují Petru Bendovi, který byl mou věrnou oporou přes neuvěřitelné útoky novinářských šmoků kvůli jeho nezištné práci při rozšiřování členské základny v Ústeckém kraji nebo jeho poznávací značce 3U8 6666. Prostě útoky na něj se nepotvrdily.
Poděkování si zaslouží i všichni skutečně špičkoví umělci, kteří se nebáli v kampani vyjádřit sympatie ČSSD: Kateřina Brožová, Jiří Krampol a Michal David. Nechápu, jak může někdo pana Davida spojovat s normalizační kulturou, jak si teď dovolil jakýsi Hamáček. Pana Davida si oblíbil například pan František Mrázek, který byl za normalizace pouhým invalidním důchodcem, dalo by se říct obyčejným člověkem.
Připouštím, že možná Tvrdík udělal v kampani několik chyb. Především nevím, kdo mi ho vůbec doporučil a co u mě čtyři roky dělal. Tvrdík možná podcenil téma řecké krize, které po vzoru Kubiceho zprávy odporně zneužila pravice. Budou rádi, když dostanou podmínku. Já přitom v Řecku byl a líbilo se mi tam.
Dávám panu prezidentovi ještě měsíc, maximálně dva. Pokud mi nezavolá, začnu se věnovat akademické dráze. Jak jsem už řekl MF Dnes, mohl bych učit ekonomiku, politologii, zahraniční politiku, dějiny národního hospodářství, katechismus, keramiku nebo bungee jumping. Nebo prostě budu dál sloužit lidem této země. Už mockrát jsem slyšel, že by to beze mě už nebylo ono.
(texty z blogu Jindřicha Šídla publikuje pravidelně týdeník Respekt)