Češi, dříve Československo a dnes Česká republika, mají v Bulharsku už přes sto let velmi pozitivní obraz. Nemění na něm mnoho ani problémy místních s ČEZem, který v Bulharsku působí od roku 2005. Vzájemné vztahy vděčí za hodně obrozeneckým snahám dvou slovanských národů v době, kdy se potýkaly každý s jinou neslovanskou nadvládou. Většina Bulharska patřila do Osmanské říše minimálně do roku 1878, kdy po pěti stech letech dosáhlo autonomie v důsledku rusko-turecké války 1877-78. K vyhlášení nezávislosti využilo další mezinárodní krize – anexe Bosny a Hercegoviny Rakouskem -Uherskem v roce 1908. Bulhaři dodnes osmanskou nadvládu svorně nazývají jhem, jařmem, porobou. Cítili se pravděpodobně utlačovaněji, jistě i z důvodů náboženských, než Slované v Rakousku-Uhersku. Bulharské povědomí nezná nostalgicko-ironické poznámky na toto téma, zatímco u nás je resentiment občas v nějaké podobě možné potkat a rozumíme mu, i když s ním třeba nesouhlasíme. Je to jistě dáno i odlišným humorem, jiným nadhledem, různým pohledem na svět. Bulharům se například Švejk líbí, ale tady by nikdy nevznikl!
Češi si vždy uměli poradit
Vraťme se k desetiletím konce 19. a začátku 20. století. Obrození v obou zemích posílilo představu o slovanské vzájemnosti a ideály slovanské jednoty. Politicky nejsilnější byli v té době Rusové, a jelikož byla jedním z jejich nepřátel řiše Osmanů, upnuly se politické naděje Bulharů právě na ně (Velký ruský bratr a přátelství navěky.) Ovšem k vyhranění se vůči Turkům a k zachování národního povědomí bylo třeba udržovat vlastní (slovanskou) kulturu a k posílení národního sebevědomí rozvíjet vzdělanost a vědy obecně.
Již od poloviny 19. století jezdili Bulhaři studovat na střední i vysoké školy do Čech a byli v samozřejmém spojení s českými obrozenci včetně B. Němcové či K. J. Erbena. Dobový tisk u nás celkem pravidelně informoval o dění na Balkáně a o bulharských snahách osamostatnit se. Češi do Bulharska odjížděli bojovatza slovanskou kauzu, ale i učit, muzicírovat, zahradničit – šířit své know-how a know-how evropské.
Po roce 1878 začalo Bulharsko nadšeně budovat svůj stát. Zákonitě v důsledku národních citů a snahy zatratit veškerou zlou minulost se všichni obraceli k Evropě a všemu evropskému jako k protikladu osmanského, později tureckého a orientálního obecně. Vznikla terminologie, která přes jakákoliv vyjádření a snahy ve vnitřní politice země funguje jednoznačně a spolehlivě stále. Do země se vraceli studenti ze zahraničí včetně těch z Čech. Další Češi přijížděli do osamostnatněného slovanského státu, který po staletích znovu budoval své instituce a svoje vyšší školství. Mohli se tu uplatnit svobodně, zatímco v rakousko-uherské monarchii se mnozí cítili stále různými způsoby omezováni. Je přece vždy vzrušující a zajímavější vytvářet nové než reformovat ustálené.
Například hned druhým ministrem školství a osvěty Bulharska byl v letech 1881-1882 Čech Konstantin Jireček, politik, diplomat a historik, zakladatel české balkonologie a byzantologie. Byl jedním z tvůrců bulharského školského zákona i akademie věd, ve kterou přerostla původně literární společnost. Byl také autorem prvních novodobých dějin Bulharska, které vyšly v češtině, dosud citovaných v odborné literatuře.
Dvorním malířem bulharského cara byl profesor na Sofijské akademii Jaroslav Věšín. Jan Václav (Bulharům známý jako Ivan) Mrkvička je dodnes uznávaný jako zakladatel bulharského výtvarného umění. Jeho obrazy znají děti ze svých učebnic, jejich originály i reprodukce zdobí nejen nejlepší bulharské galerie, ale i katedrálu hlavního města - chrám Alexandra Něvského v Sofii.
Češi zakládali v Bulharsku četné kapely – městské, vojenské i dvorní, zasloužili se i o Sofijskou filharmonii. Učili jazyky (učebnice latiny, němčiny…), dějepis, zeměpis, matematiku, fyziku, ale i zpěv či kreslení. Několik jmen – matematik A. V. Šourek, učitel umění Ivan Kadlec, geometr Teodor Monin, fyzik a matematik Vlastimil Šak, dejepisář a překladatel Josef Antonín Voráček atd.
Češi tu stavěli cukrovary, veřejné komunikace, plánovali města, parky, přístavy, postavili – jak jinak – i první pivovar. Stěhovali se sem řemeslníci. Přijížděli lékaři, vědci, právníci. Mezi obecně nejznámější česká jména minulosti patří Herman (Hermenegild) a Karel Škorpilovi, zakladatelé bulharské archeologie a Archeologického muzea ve Varně. Karel objevil na přelomu 19. a 20. století pozůstatky Plisky, historicky prvního bulharského hlavního města, sídla panovníka Prvního bulharského království (681-893), což mělo samozřejmě pro obnovený stát velký význam. Oba bratři zkoumali různé památky jak thrácké, tak pozdější bulharské. Herman byl původně přírodovědec a objevil třiadvacet do té doby neznámých variant rostlinných druhů, některé z nich nesou jeho jméno. Ve Varenské oblasti je po obou pojmenována vesnice, snadno ji najdete na mapě – jmenuje se Škorpilovci.
Češi do Bulharska jezdili, někteří tam zůstali, jiné životní osudy vrátily domů nebo zavály úplně jinam. Mnoho rodin reemigrovalo v letech 1948-50 v odpověď na výzvu československé vlády k osídlení pohraničí po odsunu Němců. Dokonce velká část obyvatel celé české vesnice, kteří sem přijeli před koncem 19. století ze Sedmihradska, se v té době vrátili na Moravu, odkud kdysi jejich předkové do Sedmihradska odjeli.
Nevyhnutelně se ke slovu přihlásila v Čechách tak rozvinutá spolková činnost. V roce 1892 vzniklo v Sofii sdružení Čech a i dnes je oficiální organizací zdejších krajanů jeho následovník, Československý klub v Bulharsku. Za těch 118 let organizačních a politických strastí, kulturního nadšení a úspěchů se tu zpívalo, tančilo, muzicírovalo, četlo, vyprávělo, vyšívalo, hrálo divadlo, učily děti, cvičilo v Sokole, vydával časopis, slavily svátky, promítaly filmy. Je v něm oficiálně okolo tří set členů, ale přičteme-li jejich rodiny a krajany-nečleny, bude tu Čechů o něco více. Kromě sofijského ústředí, které disponuje vlastní budovou v centru města s bohatou knihovnou a vlastní hospodou, nabízející česká a slovenská jídla, jsou dnes součástí klubu i dvě aktivní pobočky – v Plovdivu a ve Varně.
„Jo, Češi to vzali za dobrý konec, vědí, co dělají a jsou za vodou. Oni si vždycky dokázali poradit, a proto na tom byli vždycky lépe. Jistě se tam i snadněji žije.“ Slýchám to tu v různých obměnách často. Mám vždy chuť začít upřesňovat a vysvětlovat, že je všechno relativní, ale raději mlčím. Právě proto, že je všechno relativní – a ze zdejšího pohledu to vypadá takhle. V té větě je totiž i po léta hromaděná představa, image, uznání, i když kvůli všední současnosti vyznívající spíše materiálně-ekonomicky než duchovně.
- Vlajka Spolku Čech autor: Margarita Troševa, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1841/184024.jpg
- Vlajka sofijského Sokola autor: Margarita Troševa, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1841/184026.jpg
- Sídlo českého klubu v Sofiii autor: Margarita Troševa, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1841/184025.jpg