Když se minulý týden na východě Turecka otevřel věřícím po 95 letech arménský kostel, následovaly dvě různé reakce. Lidé chválili Turecko, že to asi s lidskými právy a právy menšin myslí konečně vážně, když udělalo tak vstřícný krok, ale ti podezřívavější spíš mluvili o tom, že je to další z populistických kroků současné vlády. Hlavní ale je, že kostel opravdu otevřel své brány arménským křesťanům, kteří na východ – do provincie Van – přijížděli jak z Turecka, tak i z Arménie, Řecka nebo Německa.
Jak se z Turka může stát Armén
Kostel z 10. století postavili Arméni na ostrově Akdamar uprostřed největšího tureckého jezera. Už jeho samotná poloha je výjimečná a podle historiků je tento chrám nejzachovalejší památkou v regionu. Aby ne, když byla většina kostelů, klášterů ale i dalších arménských budov v minulosti řízeně ničena. Turecko se ale rozhodlo před několika lety kostel opravit a udělat z něj muzeum. Každý se tedy do něj může přijít podívat, ale stále platil zákaz konání bohoslužeb. Minulý týden na ostrov přijelo podle údajů tureckých médií přes tři tisíce lidí, od rána se na ostrov dopravovali na loďkách a čekali na začátek tříhodinových obřadů. Podle záběrů z televize to vypadalo, že návrat některých do míst, odkud pocházeli jejich předci, byl velmi emotivní. Protože je kostel malý a dovnitř se vešlo jen asi 50 hostů, zbytek účastníků obestoupil chrám zvenku a obřad sledoval na obrazovkách. Hluboké tóny istanbulského ortodoxního chorálu naháněly husí kůži a stejné to bylo, když před začátkem bohoslužby zněly na ostrově zvony. Ty v tomto muslimském regionu nikdo neslyšel hodně dlouho. I tentokrát šlo ale jen o nahrávku zvonů, protože samotný chrám nemá zvon ani jeden. A stejně nemá ani kříž, který podle průzkumů původně na věži kostela byl.
Ostatně tento kříž se stal symbolem toho, že konflikt mezi Tureckem a Arménií není ani přes vstřícné kroky zažehnán. Turecké úřady totiž slíbily, že kříž bude na kostel určitě umístěn. Ale nejprve se práce odkládaly kvůli referendu, aby tento akt náhodou nějak neovlivnil rozhodování lidí, pak se zase našly výmluvy, že je kříž moc těžký a pracovníci si s jeho umístěním na věž kostela neví rady. Jak si to vyložili Arméni, je asi jasné. Vzali to jako jasný důkaz toho, že Turecko není zcela připraveno vyrovnat se s přítomností křesťanských symbolů na svém území, a tedy ani s arménským obyvatelstvem. Kříž tak během bohoslužby alespoň stál před vchodem do kostela. Třeba bude připevněný za rok, kdy se má mše znovu opakovat.
Co je ale ještě zajímavější, než samotné otevření kostela a neustálé konflikty, které tuto událost provázely, je to, že se na obřady přijely podívat i stovky takových lidí, kteří sice dnes v občanském průkazu mají turecká jména a jako náboženství mají uvedeno islám, ale jejich předci byli Arméni. Mnoho lidí vzpomínalo, že jejich předci si ze strachu měnili jména a podstoupili změnu náboženství i celé identity jen proto, aby se vyhnuli trestu, vyhnání ze svého domu a ztrátě majetku. Podle informací istanbulského arménského patriarchy Arama Asetyana teď lidé v reakci na uvolněné poměry a na právě proběhlou bohoslužbu přicházejí s tím, že jsou skrytí Arméni, a že se nyní chtějí oficiálně vrátit nejen k víře svých předků, ale k jejich arménské tradici jako takové. Arménská ortodoxní církev věří, že je to důkaz změny k lepšímu a že otevření kostela na ostrově Akdamar je prvním z dalších mnoha kroků, které povedou k větší svobodě arménských obyvatel žijících v Turecku.
Tím dalším by podle Arménů měla být dohoda s Tureckem o otevření turecko-arménských hranic. Vždyť lidé, kteří chtěli na nedávné obřady do Turecka z Arménie přijet, museli cestovat přes sousední Gruzii. Mezi Tureckem a Arménií tak stojí nejen jakási pomyslná zeď kvůli křivdám spáchaným v minulosti, ale opravdové neprostupné závory.