Je až neuvěřitelné, že při neustálém přetřásání podivných věcí v naší armádě, které se tam odehrávaly po mnoho let, se zcela opomíjí jedna dosti důležitá okolnost. Celkem bez výhrad byla uznána nesporná pravda, že velmi významnou a pravděpodobně rozhodující úlohu v tom všem sehrála od samých počátků České republiky jedna z vládních politických stran. Však víte, co mám na mysli. Ta strana by se měla lišit od ostatních svým křesťanstvím, které právě na počátku své polistopadové existence zavedla i do svého názvu a tím poněkud upozadila své tradiční a prosté určení jakožto Československá strana lidová.
KDU-ČSL a křesťanská politika
Z historie víme, že tato strana byla původně založena na římském katolictví a politice Vatikánu. Hned od začátku první republiky měla velký handicap v českém protikatolickém husitismu proklamovaném hodně hlasitě i samotným prezidentem Masarykem. Ale i přes značnou euforii různých protestantských církví, které se těsně před Masarykovým návratem do vlasti sloučily, aby vedly společný boj proti katolíkům, pak při sčítání lidu roku 1921 překvapivě zaznamenaly jen 3,7 procenta svých věřících. Většina tak setrvala ve své tradiční římsko-katolické víře. Jiní zase dali o něco později přednost nové církvi československé, jejíž otevřené politizování a náboženská neurčitost se podle Ferdinanda Peroutky více zalíbily lidu českému – ve věcech náboženských nepříliš horlivému.
I tak katolíci museli využít politických schopností svého vůdce dr. Jana Šrámka, který se poněkud distancoval od Vatikánu a přimkl se k politice nového československého státu. Tím celkem bez politických pochybení lidovci stejně jako ostatní dospěli k neslavnému konci první republiky. Když se pak Šrámek dostal do londýnské emigrace, měl on i jeho strana dostatek důvěry u dalších účastníků zahraniční akce, že se stal předsedou Čs. exilové vlády uznané hlavními protihitlerovskými mocnostmi. Tím pak získal pro svou stranu i jedno ze čtyř míst v poválečné Národní frontě už silně nakažené působením komunistů.
Čs. strana lidová, jakožto jediná nesocialistická, pak spěla přes relativní dvacetiprocentní úspěch ve volbách roku 1946 opět k faktickému zániku demokracie v této zemi. Právě Janu Šrámkovi však nutno přiznat, že jako jediný varoval před unáhleným podáním demise demokratických ministrů a před přílišnou důvěrou v důslednou rezistenci prezidenta Beneše vůči komunistickému nátlaku.
Nu a pak nastalo čtyřicetileté období, kdy se lidovci stále udržovali pohromadě jakožto strana kolaborující tak či onak s komunistickým režimem a bezmocně přihlížející tomu, co se dělo v jejich rodné katolické církvi – ať už to byla tvrdá persekuce některých kněží, či ostudné prokomunistické hnutí Pacem in terris. Faktem je, že právě tato problematická strana se probudila k novému životu o něco dříve než ostatní a už několik měsíců před listopadem 1989 nepopiratelnou zásluhou například Richarda Sachera či Josefa Bartončíka své členy připravovala na konec komunismu a na znovuzavedení svobodných politických poměrů.
A tu se objevil v čele strany muž, jemuž se nejdříve posměšně říkalo „zemědělský adjunkt“, nicméně dodnes se mu připisují v Čechách až zázračné politické schopnosti – tedy Josef Lux. Bylo však patrně i jeho poněkud pochybnou zásluhou, že právě při křesťanském doplnění svého názvu na KDU -ČSL, lidovci možná poněkud zapomněli na dvě důležitá Boží přikázání. Vrhli se plnou silou na resort vojenství, kde se nikdy nedá příliš počítat se striktním respektováním přikázání „Nezabiješ“ a „Nepokradeš“. Podle některých uřeknutí jednoho jejich představitele šlo i předsedovi Luxovi o to, aby se z pochybných výnosů nějakých malverzací při zbrojních zakázkách sice neobohacovali přímo jednotlivci, ale nic proti tomu, když se tím obohatí strana, jíž takové injekce napomohou k větší politické moci.
Boží přikázání šla přitom stranou, a to až donedávna, kdy na jednoho z držitelů veledůležitého náměstkovského místa v resortu obrany praskly věci neuvěřitelné, těžko srovnatelné nejen s náboženstvím, ale i s obyčejnou lidskou morálkou a slušností. Řekl bych, že právě teď, kdy se KDU-ČSL ocitla mimo hlavní hřiště naší politiky, by jí mohlo pomoci, kdyby všechen důraz své činnosti vrátila k hodnotám svého tradičního křesťanství a nadřadila je jakýmkoli zájmům finančním – ať už oprávněným, jako jsou církevní restituce, či protiprávním, které vyplývají ze zastávaných státních funkcí.