Už celé dva měsíce se na stránkách sobotní přílohy Lidových novin Orientace vede diskuse o podstatě náboženství. Pod tímto pojmem se u nás téměř výlučně rozumí křesťanství, neboť určité znaky jiných náboženství, dnes zejména islámu, se mohou i našim věřícím zdát poněkud problematické.
Bůh jako domněnka?
Možná právě toto může být důvodem, proč onu velkou diskusi zahájil profesor Tomáš Halík, sám dost netypický katolický kněz. Na toto povolání take původně nevystudoval. V jeho životopise se dočteme, že původně to byla sociologie, psychologie a filosofie. Byl dokonce žákem profesora Jana Patočky, který se věnoval mnohem spíše otázkám obecně filosofickým než náboženským.
Takže Tomáš Halík v době vlády komunistů působil jako psycholog v pražském Chemoprojektu, přednášel psychologii a sociologii na Institutu pro výchovu vedoucích pracovníků ministerstva průmyslu a byl šest let psychoterapeutem na protialkoholní léčebně fakultní nemocnice v Praze. Lze si těžko představit, že by mu komunisté veškerou tuto činnost tolerovali, kdyby se v ní objevily nějaké náboženské prvky. Halík však v sobě zajisté stale nosil své krédo, že kde je duch, tam je svoboda, a už od svých čtyřiadvaceti let soukromě studoval katolickou teologii, což bylo v roce 1978 v Erfurtu završeno jeho tajným vysvěcením.
Po roce 1989 se poctivě snaží vyvarovat jakéhokoliv církevního fundamentalismu a vytrvale hledá cestu k dorozumění s ateisty. K tomu dokonce dostal i pověření od papeže Jana Pavla II., který ho v roce 1990 jmenoval poradcem Papežské rady pro dialog s nevěřícími. V tomto duchu Tomáš Halík působí i jako rektor univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvatora v Praze, kde svými nekonvenčními kázáními přivádí na bohoslužby stovky vysokoškolských studentů. V duchu svého odklonu od církevního fundamentalismu působí také publicisticky, jako byl onen počáteční článek současné diskuse. Halík tam velmi opatrně naznačil, že i mezi katolíky je skutečných fundamentalistů sotva deset procent. Ateisty pak poněkud odvážně vyzval k tomu, aby Boha přijali alespoň jako možnost, čili snad i určitou domněnku.
Toho se vzápětí chytil mladý ateistický filosof Tomáš Hříbek, který ve svém článku připsal možnost Boha jako domněnky přímo Halíkovi, čímž pobouřil nejen jeho, ale i několik dalších diskutujících. Takže další diskuse se pak vedla v tom smyslu, jak je absurdní považovat Halíka za nějakého poloateistu.
Slabinou na této straně sporu je však to, že se pohybuje na straně moderních katolických myslitelů a poněkud ignoruje jev, Hříbkem nazvaný „ontoteologie“, stavěný na učení, že tento svět je výtvorem nadlidsky mocné bytosti, která má povahu osoby, má své plány, představy a jedná určitým způsobem vůči lidem, čímž se jakožto bytost stává součástí kauzálního řádu. Nebudu tuto Hříbkovu větu překládat do srozumitelnější češtiny, vždyť každý přece ví, že zdaleka ne všichni věřící jsou oněmi moderními mysliteli. Svou víru mnozí zakládají právě na oné Hříbkově ontoteologii, kterou také rituálně praktikují.
Je proto velmi dobře, že v dalším čísle Orientace se do diskuse zapojil i seriózní vědec, ředitel Ústavu molekulární genetiky, Václav Hořejší. Prohlásil se rovněž za moderního křesťana, pro něhož Bůh může být ztotožněn s obdivuhodným a smysluplným řádem světa, jakož I s tím, co způsobilo, že náš svět se od svého vzniku řídí právě takovými zákony, které v něm vládnou a udržují se v platnosti. Profesor Hořejší pak vyslovuje přesvědčení, že od pověstného velkého třesku se všechno přirozeně vyvíjí k tomu, čemu říkáme vědomí, myšlení či krása.
Velmi rád bych, i jako agnostik, připsal tyto zásluhy čemukoliv, tedy proč ne Bohu. Celý svůj život se snažím takový vývoj důsledně respektovat a jak jen možno mu napomáhat. Proto se i podle Halíkova hesla stále snažím přesvědčovat lidi, aby mysleli vice na ducha, svobodu a ekologii, než na to, jak tento svět využívat převážně jen ve svůj hmotný prospěch. To vede vždy moji ruku i ve volbách.
Jenže právě v tomto duchovním a ekologickém ohledu se zejména v posledních desetiletích při dosud nevídaném rozmnožení lidstva naskýtají četné důvody k pochybnostem, zda je na místě optimismus profesora Hořejšího, když říká: „Je docela oprávněné věřit, že jsme uprostřed cesty k nějakému úžasnému vyústění zcela přesahujícímu naši představivost.“
Jde o to, aby ono slovo „úžasný“ nevyznělo v pravý opak toho, co jím profesor Hořejší myslí, a abychom naopak nestáli na odbočce z této odvěké pozitivně úžasné cesty, aniž bychom si uvědomovali nebezpečí, do něhož se dopuštěním přírody řítíme. Ledacos, jak známo, tomu nasvědčuje, a nebudeme-li proti tomu uvědoměle pracovat, pak nechť nám pomůže Halíkův a Hořejšího Pánbůh.