Nabízí se titulek: „Na dva roky (snad) poslední volby!“ S dovětkem: „A už, proboha, dost!“ Protože o volbách se sice říká, že jsou svátkem demokracie, ale znáte to – příliš mnoho svátků, voličova smrt. Taky by se nabízelo ono úsloví o střevních potížích po posvícení. Předvedli jsme znovu v komunálních a v některých případech i v senátních volbách, že se z poněkud ovčího stáda stávají samostatně myslící jedinci, jimž přísluší aristotelský přívlastek zoon politikon, člověk společenský, tedy tvor, schopný kriticky hodnotit a ovlivňovat společenství, v němž žije. Ovšem po tomto aktu si můžeme v mnoha případech prožít skutečně jisté průjmové potíže při pohledu na to, jak umně naši zvolení zástupci s výsledky voleb dokáží zacházet. A jak neuvěřitelné koalice umějí zaštítit tvrzením, že to nejdůležitější je programová blízkost, ba průnik. Jak intimně blízko jsou si osobní programy kupříkladu některých hybatelů pražských ODS a ČSSD, to moc dobře tušíme.
Zvítězit mohou všichni, když se udrží na dosah koryt
Jsem přesvědčen, že mnohá voličská rozhodnutí (i nevoličské absentérství) ve druhém kole senátních voleb ovlivnila právě už probíhající podivná jednání mezi komunálními vítězi a poraženými, z nichž vyplývá, že zvítězit mohou všichni, když se udrží na dosah koryt. Voličské štěstí je pro volené jistě krásná věc, ale když prachy si za ně nekoupíš, že?
Senát se změnil v oranžádu. Nemyslím si, že je to tak docela kvůli masivnímu odmítání reforem v sociální a rozpočtové politice státu. Dokonce jsem přesvědčen, že zdejší občanstvo (nejsouc Francouzi, kteří by si bez pocitu, že si alespoň třikrát za život vyrazili na barikády, vedeni nahoprsou dívkou, připadali impotentní) by se klidně s nějakými těmi ekonomickými přiškrceními vyrovnalo. Jenomže: to by mu to někdo musel pořádně vysvětlit. Zatím osvětová kampaň, spojená s halasně vyhlašovaným reformováním, působí spíše stylem poněkud byzantským: „Žrali jste si, chátro, žrali! Tak teď budete mít vysoko do žlabu!“ O tom, že se v jistých kruzích taky poněkud kradlo, se sice mluví, ale mnohdy to vypadá jako s tím zlodějem, co řve, že by se měl chytit kolega z lapkovského bratrstva. Či ještě podivněji: občas to vypadá, že se u nás sice kradlo, podvádělo a korumpovalo jen což, ovšem nositelé těchto činností byli jaksi virtuální, s nezhmotnitelnou osobní odpovědností.
Bohužel peníze, které při tomto hravém podnikání vyletěly komínem neznámých kont, už tak virtuální nebyly. Navíc podle pocitů, hraničících s jistotou, pokud to někdo odnese, měli by to být zlodějíčci. Velkolupiči v podobě gubernátorů si točí mlýnek a vyzývají ke skromnosti. Myslím, že mnoha senátorům z hnízda modrého ptáka ublížila v druhém kole nabubřelost jejich místních partajních bossů, kteří se začali tvářit, že oni přece o komunální moc a prebendy přijít nemohou, protože je mají dány od Pána Boha. Opět styl politického jednání, jehož vzor nalézáme spíše někde v sibiřských pláních, kde už od dob bojarů byla pozice mocných neotřesitelná. Ty, mužiku, mlč, služ a trp!
Dlouho lidé jenom nadávali na politiku. Ta, chuděra, k tomu přišla jako slepá k houslím, protože nemůžete od nástroje očekávat, že vás svým muzicírováním potěší, když na něj skřípe falešná ruka. Pak také lidé s gustem nazývali všechny politiky sborem sviňáky. Také nespravedlivě. Byť to tak z venku nevypadá, nejsou všichni darebáci. A teď najednou občané zjistili, že už umějí rozlišovat, vybírat si, vážit a významem svého volebního hlasu odměňovat i trestat. Jestli zdejší vyčůraní politikáři ve spojení svých nečistých sil dokáží zvrátit ve vlastní hanebný prospěch poselství, které jim bylo volbou vysláno, stane se politika pro občanstvo definitivně prasečinou. A jako s takovou s ní budou zacházet. Také s jejími vykonavateli a nositeli. Občané zjistí, že jejich politická duše byla definitivně vyprázdněna. Lidé s prázdnou duší dokáží být neuvěřitelně zlí a hnusní.
Pak neplačte, pleticháři! Tu krutou špínu jste přece vypustili vy…