Na začátku 90. let se do českého veřejného prostoru dostala podivná a později velmi vlivná představa, že umění si na sebe musí vydělat. Umělec, který se neumí prodat, nemá právo na takové označení, protože umění je právě tak marketing jako tvorba, což platilo vždy a všude. Koneckonců umění je přece zboží.
Proč se umění nepotřebuje prodávat
Praskliny filmového obrazu
Je-li umění zboží – což se v čase všeobecného ekonomismu a nadvlády směny nad užitkem nedá úplně popřít – je to vždy zboží zvláštní. Ukazuje totiž něco, co jindy není vidět, a právě proto, že vynáší na světlo neviděné (nepocítitelné), si ho lidé cení, nakonec i finančně.
Staří mistři byli placeni za kvalitu nápodoby. Dokonalé napodobování, mimésis, se stalo principem umění. Rafaelova či Michelangelova díla byla považována za konkurenci přírody, která – jak se píše na Rafaelově náhrobku – začala mít strach, že kvůli dokonalému umělcovu dílu ona sama zemře.
Mimetická podstata umění se mezitím vyčerpala, dokonalost má své meze, prostě se k ní dojde a už není co dodat, co objevovat, co překonávat.
Také v malířství se od jisté doby cení spíše objevné „maličkosti“. Hra světla a tmy, chiaroscuro (Caravaggio, Rembrandt), pohyb a emoční napětí v obraze (Van Gogh), vztah barvy a plochy (Kandinsky, Bacon); ještě později posuny v kontextech, vzájemné konflikty souvislostí v dějinách umění i v různých dalších vrstvách společnosti. Což zůstalo i umění současnému.
Princip uměleckého dění je ale stále stejný: hledat skrze různá média něco, co ovlivňuje, ba ovládá naše životy, jen to „něco“ většinou nejsme schopni pojmově uchopit.
Příkladem za všechny – protože je na něm dobře vidět, o co v umění jde, i to, proč je obecně podceňováno – budiž jedna instalace z probíhající výstavy Jiřího Černického ve Špálovce. Autor neudělal zdánlivě nic převratného. Promítá na zeď smyčku starých záběrů, zachycujících jeho nedávno zemřelého otce v dětském věku. Nostalgii vzpomínky narušují (nebo umocňují, jak kdo chce) temné šmouhy, škrábance a praskliny starého filmového materiálu. Černický je animuje, takže během projekce zůstávají na promítací zdi a kumulují se s tím, jak v projektoru běží jedno okénko za druhým. Filmový obraz se postupně zatemňuje, a malý chlapec (umělcův otec), hrající pro kameru (drží ji umělcův děda) svou dětskou etudu, postupně mizí pod pokrývkou černi.
Řád nabídky a poptávky
Emocionálně vypjatá projekce, ale proč vlastně zajímavá? Co nového tu umělec, který – jak se zdá na první pohled – nenabízí víc než exhibicionistickou soukromou emoci, objevuje?
Proč je toto „zboží“ tak cenné, že by si zasloužilo třeba i ochranu veřejných peněz, přinejmenším velký veřejný zájem? A můžeme takové instalaci říkat umění, když tvůrce pouze využil známý iluzivní princip filmového média – jen ho poněkud posunul a spolu s tradičním odplýváním okének provedl i jejich výběrovou kumulaci na místě?
Z umění drobného posunu, jež by možná jindy nestálo za řeč, vytvořil Černický mimořádnou událost. Zobrazil (přesněji nechal vystoupit) něco tak nehmatného a neuchopitelného, jako je čas. Jistě, je to jen „drobný“ mechanický trik, ale umožňuje dotknout se kategorie, o níž všichni dokážeme hovořit, ale nikdo z nás neví, „co to je“. Černický nepotřebuje pojem času, neuchopuje ho, aby ho mohl popsat a rozebrat ze všech stran a aspektů; a přesto všechny tyto aspekty jeho instalace zahrnuje, čas tu prostě je, vystupuje jako hmatatelný černý závoj na projekční zdi.
Intenzivní smyslové setkání s časem mimo obvyklé každodenní souvislosti bylo tím, proč stálo za to jít do galerie. Umění se pozná podle toho, že se obhajuje samo. Potom už nepotřebuje nikomu vysvětlovat, že nemá nic společného s cenovým řádem nabídky a poptávky…
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)