Petr Nečas je optimálním premiérem, pravil prezident. Vylovíme-li z chabých zbytků latiny řadu nepravidelného stupňování bonus – melior – optimus, dobrý – lepší – nejlepší, zní prezidentova věta ještě silněji. Petr Nečas je nejlepší předseda vlády, nejlepší, jakého v daných podmínkách můžeme mít. Je to ten nejlepší z momentálně možných premiérů.
Utrpení optimálního premiéra
Nejlepší svět s premiérem
S nejlepším premiérem logicky musíme žít v politicky nejlepším z možných světů, v němž (jak s ironií sobě vlastní poznamenává Voltaire v Candidovi) vše, co se děje, je to nejlepší – „Tout est pour le mieux dans le meilleur des mondes“. Při pohledu na premiérské „činy“ Petra Nečase prezidentova věta opravdu velmi připomíná voltairovský výsměch teorii nejlepšího z možných světů, věčnému optimismu, k němuž se jako k životní filozofii hlásí i prezident Klaus. „[Optimismus?]… to je takový zažraný názor, že všecko je dobré, i když je to špatné,“ vysvětluje Candide, jako by sledoval aktuální dění na české politické scéně.
Petr Nečas je nejhorší premiér od časů Stanislava Grosse, který byl nakonec moc rád, když ze Strakovky, byť s ostudou, zmizel. Ne snad, že by dnešní premiér byl podobně neschopný, že by neměl ideje (na rozdíl od Grosse je má), že by se neorientoval v zahraniční, sociální či bezpečnostní politice apod. Jenže k čemu je to platné, když se nedokáže politicky prosadit, když neumí vyjednávat v koalici, aby z toho nebyly tahanice v novinách, když se zesměšňuje lavírováním v postojích, a to živě na obrazovce.
Dosavadním vrcholem Nečasova politického neumětelství je volba policejního prezidenta. Premiér od začátku vystupoval proti výběrové komisi Radka Johna, kritizoval „nezákonnost“ (!!!) postupu; tvrdí, že policejní prezident, přesněji proces volby (prakticky to vyjde nastejno), je dále zpochybnitelný. A přesto jmenování nevetuje, umyje si ruce a odpovědnost přehodí na ministra Johna.
Ustoupil snad proto, aby za Johnovu protrpěnou politickou maturitu (konečně něco prosadil), vyměnil ústupky Věcí veřejných v sociálních otázkách? Nebo nechtěl protahovat politické napětí? Jsou to zajímavé otázky, ale pro dojem z Nečasova slabého výkonu nepodstatné.
Jako chytrá horákyně
Petr Nečas asi vůbec nepochopil, co znamená být prvním mezi ministry. Premiér, a v tom slově to zní, není jedním z mnoha vládnoucích, nýbrž tím, kdo je v čele, kdo má hlavní slovo, kdo udává směr a v principiálních otázkách musí trvat na svém. Jenže co si myslet o premiérovi, který klidně řekne, že policejní prezident byl zvolen v rozporu se zákonem, a jedněmi ústy dodá, že nebude bránit jeho jmenování? Chce-li být Petr Nečas skutečně prvním mužem vlády, navíc v kabinetu, který deklaruje snahu očistit pověst právního státu v boji proti korupci a všem neprávnostem, pak si takové kotrmelce a pilátovské přehlížení právních nedostatků nemůže dovolit. Pokud byl porušen zákon, je třeba jednat, nic mezi, napůl úst pro premiéra neexistuje.
Petr Nečas byl vždy velmi učenlivým žákem. Rychle nasál Klausovu ideologickou rétoriku „standardů demokracie a volného trhu“; dokázal nastudovat spousty materiálu k obranné politice a Evropské unii; když ODS potřebovala, naučil se během pár dní základní otázky a řešení problémů sociální politiky, spoustu čísel a grafů. Umí zkrátka být premiantem, poctivým dříčem, jak o sobě říká, šprtem, ne však premiérem. Za osmnáct let v politice se totiž nenaučil, že u politika rozhoduje přirozená osobnostní autorita, kterou posiluje, případně nahradí jedině vynikající schopnost mluvit a jednat s lidmi, a k tomu je potřeba specifický druh inteligence, jenž současnému premiérovi patrně chybí.
Poradce, ministr – snad; premiér, ať se pan prezident nezlobí, jen za mimořádného utrpení nevěřícně zírajících voličů.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)