Ještě dříve, než byl oblíbený pořad Českého rozhlasu 2 PRAHA „Jak to vidí“ vrácen do původního termínu každý všední den v 8,30 ráno, byl jsem se podívat, jak vypadalo to náhradní odpolední vysílání nazvané „Čaj pro dva“ přímo z rozhlasové budovy na Vinohradské třídě. Nebylo to valné ani esteticky ani akusticky, ale bylo tam i pár desítek židlí pro návštěvníky přímo z ulice. Naštěstí hlavními protagonisty toho odpoledne byli dva známí profesoři medicíny – psychiatr Cyril Höschl a kardiolog Jan Pirk.
„Kulich“ a sponzorský dar
První z nich hned na začátku řekl, že veškeré současné problémy zdravotnictví nevycházejí z kořene věci, tedy z nesprávně promyšlené organizace svého oboru. Je známo, že správnému myšlení v takovýchto věcech kromě jiného velmi prospívá, když se použije i dobrých zkušeností z oborů jiných. A tak, když jsme byli vyzváni, abychom něco do toho živého vysílání také řekli, jsem uvedl dávnou vzpomínku na své první moderování rozhlasového pořadu. Jako hosty jsem si tehdy pozval právě psychiatra Cyrila Höschla a k němu dirigenta Libora Peška. Oba jsem je znal a věděl jsem, že jim mohu nastavit ďábelskou a riskantní podmínku té hodinové diskuse: Höschl bude mluvit o hudbě a Pešek o psychiatrii.
Vzhledem k úžasné vědomostní a zájmové erudici obou účastníků to vyšlo obdivuhodně. Ukázalo se, že hudební partitura je daleko přesnější než třeba zdravotnický systém a že v obou oborech musí mít příslušní pracovníci bytostný zájem o to, aby sloužili především příjemcům své práce, a ne pouze uspokojení vlastních finančních či jiných ambicí.
Nyní jsem k tomu dodal, že takto s pochopením jsem přijal už z ranního avíza profesora Pirka apologii členství v KSČ u profesora dr. Bohumila Špačka, který byl jedním ze zakladatelů Ústavu moderní experimentální chirurgie u nás a v nejhorších letech komunismu se stal ředitelem tehdy vznikajícího a dnes slavného IKEMu. Bylo k tomu zapotřebí alespoň formální členství v totalitní straně, ale podle Pirkova svědectví by se bez toho k té práci s úžasnými výsledky nebylo dostalo mnoho vynikajících lékařů se špatnými kádrovými posudky. Proto bychom i v této věci měli být s příliš jednoznačnými odsudky všech bývalých komunistů raději opatrní.
Zdá se, že smysl mého krátkého vystoupení většině posluchačů unikl, a i od lidí mně blízkých jsem slyšel výtku, že tematicky se to sem nehodilo, neboť řeč byla přece především o penězích. Jenže právě v tom je zřejmě největší chyba. Stejně jako teď ve zdravotnictví vedli před pár lety boj o vyšší platy hlavně mladí členové České filharmonie. V té samotné věci měli asi stejnou pravdu, jako ji mají dnes mladí lékaři, ale zapomněli ještě na další věci, například na to, že si svoje povolání sami vybrali a tím je třeba bezděky přijali i jako životní poslání. To samo je určitá pocta odlišující je od některých zbytečnějších pracovníků, pro něž je práce jen zdrojem živobytí.
V obou zmíněných oborech filozofie peněz vedla spíše ke zhoršení než zlepšení původního stavu. Filharmonici tehdy dali přednost v naději na své lepší příjmy dvěma zahraničním dirigentům, kteří nejenže jejich naděje nesplnili, ale zabrali na delší čas místo mnohem lepším dirigentům českým, z nichž jeden pak brzy odešel do penze a druhý se až teď, po letech, ujme opět funkce šéfa. Podobně to bylo s nedávnou hudebnickou iniciativou při výměně ředitelů našeho prvního orchestru. Všechny tyto peripetie se společným finančním jmenovatelem se také odrazily v úpadku kvality tělesa.
Pokud jde o zdravotnictví, chtěl bych zde co nejpravdivěji vylíčit svoji momentální vlastní zkušenost. Když mi byla před dvěma lety zjištěna zhoubná nemoc, odkázal mě můj dávný posluchač a bývalý přednosta jednoho oddělení fakultní nemocnice, jíž tehdy řediteloval dnešní ministr zdravotnictví, na svého žáka, dnes ve věku čtyřicátníka, jemuž pro jeho výsledky v léčbě právě toho, čím já trpím, byla už v tak mladém věku udělena profesura a přidělena celá klinika, ovšem ve městě vzdáleném tři sta kilometrů od mého bydliště.
Neváhal jsem a mladý, málomluvný pan profesor mne přijal do své péče. Tu málomluvnost porušil jen na samém začátku, kdy mi řekl, že ví o mém politickém věznění v padesátých letech, a jelikož jeho dědeček prošel něčím podobným, má on k lidem s těmito zážitky značnou sympatii. Mohl jsem to považovat za jistou protekci, ale také i za ušlechtilou snahu kompenzovat nějakou tu případnou zdravotní újmu, která mohla zasáhnout do mého dalšího života. Po několika měsících léčby jsem však z mnoha hovorů v čekárně, zejména však ze sdělení místních taxikářů o ohlasech zákazníků, které oni na tu kliniku vozí, či dokonce o záchraně životů jejich vlastních manželek tamtéž, usoudil, že asi nejsem nějakou protekční výjimkou.
Přesto jsem po roce úspěšné léčby nabídl panu profesorovi, tedy nikoliv jemu osobně, ale jeho oddělení, z vděčnosti sponzorský dar. Odmítl to, ale řekl, že kdyby potřebovali něco důležitého koupit, tak se na mne obrátí. A za dalšího půl roku řekl, že teď nutně potřebují opatřit si určitý přístroj. Nabídl jsem částku, která je zřejmě překvapila svou výší a problém okamžitě vyřešila. Byla to částka, kterou lidé obyčejně střádají na pěkné auto – tedy dvě stě tisíc korun. Pro mne bylo prodloužení mého života důležitější než auto. Provedli se mnou všechny písemné formality, které sponzorský dar vyžaduje, a já myslím, že nejsem nějaký ten uplácející „kulich“, který si přízeň kupuje předem. Po dvou letech úspěšné léčby je to odměna zcela legální a správná.
Zbývá dodat, že z toho oddělení teď nedal nikdo výpověď. Nevládne tam totiž touha po penězích, ale moudrost, která, jak kdysi pravil lékař psychiatr Vladimír Vondráček, dokáže mnohem víc než prostá chytrost myslící pouze na vlastní prospěch.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
- Libor Pešek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2262/226118.jpg
- Jan Pirk autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2244/224372.jpg
- Jiří Bělohlávek zdroj: Chopinův festival http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1868/186791.jpg
- Operace autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2305/230424.jpg