Když mlčet neznamená zlato

Po sérii teroristických atentátů na křesťany v různých částech světa byla veřejnost pochopitelně zvědava, jak se s výzvami na ochranu pronásledovaných vyrovnají především přední politici. Mezi nimi se to v Česku týkalo zejména ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, v Evropské unii vysoké představitelky pro zahraniční věci Catherine Ashtonové. Velké naděje se vkládaly do Rady pro zahraniční věci EU, jež měla 31. ledna projednat a přijmout deklaraci odsuzující rostoucí náboženské pronásledování. Takové očekávání posilovalo i jednoznačné odmítnutí útoků na křesťanské komunity jak Evropským parlamentem (20. 1. 2011), tak Radou Evropy (27. 1. 2011).

Dostavilo se ovšem zklamání, pobouření i hněv: 27 ministrů zahraničních věcí zemí EU se nedokázalo shodnout na společné deklaraci. Dohoda ztroskotala na sporech ohledně uvedení křesťanů mezi oběťmi náboženského pronásledování. Patnáct zemí EU se vyslovilo pro explicitní uvedení křesťanů v textu deklarace, nesouhlasilo Španělsko, Portugalsko, Lucembursko a Irsko. Podle šéfky diplomacie EU Ashtonové by hájení křesťanů nebylo „politicky korektní“, ona je prý připravena hájit jen svobodu vyznání, a to neadresně. Italský ministr zahraničí Franco Frattini označil výroky Ashtonové a krach jednání za poškozování unijní věrohodnosti a „černý den“ pro Evropskou unii.

Hodnocení činnosti baronky Ashtonové ani z jiných úhlů pohledu nejsou příznivá. Například mezi komisaři EU dopadla v průzkumu agentury Burson-Marsteller nejhůře – obdržela známku čtyři mínus. Ostatně celá Evropská komise si u více než 60 procent respondentů vysloužila hodnocení „průměrná až podprůměrná“. Není to nic překvapivého ani u paní baronky, ani u šéfa EK José Barrosa. Oba se rekrutovali z komunistického prostředí, Ashtonová se vyznamenala jako pokladní organizace Campaign for Nuclear Disarmament (napojené na britskou komunistickou stranu), jíž se neošklivily ani peníze od sovětských tajných služeb, Barosso byl dokonce předsedou Portugalské komunistické strany pracujících – Revolučního hnutí strany proletariátu. Není se tedy co divit, že jsou to právě politici marxistické provenience, kteří prosazovali, aby slovo křesťanství neproniklo ani do preambule ústavní smlouvy; jsou to také oni, kdo dnes horlivě pěstují christianofobii.

Pro politiku knížete Schwarzenberga je příznačné, že se od levicové baronky (ostatně čeho jsou dnes šlechtické tituly zárukou?) a left-liberálních bruselských lídrů téměř neliší. Česká republika dokonce ani nebyla mezi státy podporujícími odsouzení pronásledování křesťanů, ačkoliv se mezi křesťany počítá jak český ministr zahraničí, tak český premiér. Nezdá se, že by tito pánové byli kompetentními politiky na svých místech, nepovažují-li odsouzení teroru vůči křesťanským náboženským menšinám za potřebné.

Podobně mravně dezorientovaná politická garnitura se v Evropě vyskytovala i v předvečer druhé světové války. Také tehdy Francie s Anglií bázlivě a krátkozrace ustupovaly drzým požadavkům a výhrůžkám Adolfa Hitlera. Ačkoliv podstata je stejná, neříkalo se tomu tenkrát politická korektnost, ale appeasement, neboli usmiřování protivníka ústupky. Ani appeasement na úkor české státní samostatnosti ovšem Hitlera nezastavil a proradné počínání smluvních spojenců bylo oprávněně prohlášeno za zradu. Jak lze dnes charakterizovat potlačování pravdy o hrůzných činech muslimských fanatiků a odmítání podpory jejich obětem?

Politická korektnost, jež se stala módním zaklínadlem oportunních politiků, zákonitě nese své plody. Teroristé povzbuzení mlčením bruselských struktur si dovolují stále víc. Měsíc po masakru koptských křesťanů v Alexandrii a pátý den od vypuknutí nepokojů v Káhiře si dvě skupiny islamistů „odskočily“ z manifestace za odstoupení Husního Mubaraka a v obci Sharona poblíž Mugaghy v hornoegyptské provincii Minya zmasakrovali dvě koptské rodiny. S pomocí místních muslimů pronikly ze střech do koptských domů a zavraždily uvnitř 11 Koptů včetně dětí a další čtyři vážně zranily. Lady Ashtonová místo reakce na toto hanebné zvěrstvo řeší invazi pěti tisíc tuniských imigrantů na malý italský ostrov Lampedusa. Slibuje Tunisku 17 milionů eur a do dvou let dalších 260 milionů, jen aby si Tunisané lépe pohlídali vlastní hranice. Čí peníze paní baronka slibuje? Doufá, že evropští křesťané, jejichž bratřím v Egyptě je odmítána pomoc, budou její politiku appeasementu financovat?

Zajisté, křesťané mají podle své nauky o lásce k bližnímu milovat také své nepřátele. Mohou milovat i ty své nepřátele, kteří je nemilují, pomlouvají je, škodí jim, ale nechávají je alespoň naživu. I nepřátelé se v mírové koexistenci mohou tolerovat, sbližovat v dobrém a dokonce se proměnit v přátele. Ale jak mohou milovat ty, kdo je lynčují, podřezávají jim krky, pořádají na ně pogromy, topí je v řece a střílí či trhají na kusy výbušninami a granáty? Mohou mrtví někoho milovat?

Evropa má na zásadní změnu současné sebevražedné politiky sotva pár let. Není-li ovšem na zastavení invaze populačně produktivnějšího islámu s jeho zákonem šaría, kamenováním a honbou na „nevěřící psy“ už dnes pozdě. Neboť „Alláh je velký a Mohammed je jeho Prorok“.

  • Catherine Ashtonová autor: Geert Vanden Wijngaert , zdroj: AP Photo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1250/124906.jpg
  • Petr Nečas a Karel Schwarzenberg autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2295/229437.jpg
  • Muslimští ozbrojenci autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/433/43263.jpg
Vydáno pod