Problém „justiční mafie“ se minulý týden opět objevil na tapetě našeho žabomyšího politického dění. Někdejší nejvyšší státní zástupkyně a stínová ministryně spravedlnosti za ČSSD Marie Benešová dostala od odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze příkaz, aby se omluvila několika vysokým činitelům naší spravedlnosti za to, že je už někdy v roce 2007 nazvala justiční mafií. Vrchní soud – na důkaz, jak svůj verdikt myslí vážně – dokonce Benešové předepsal toto doslovené znění její omluvy každému z postižených zvlášť takto: „Omlouvám se vám, že jsem vás označila za člena zákulisní justiční mafie, která se snaží ovládnout justici tak, aby sloužila vládní garnituře a která v zákulisí ovlivňuje kauzy.“
Až kam sahá kauza justiční mafie?
Zdá se, že Marie Benešová si z tohoto rozsudku, který popírá dřívější výrok soudce Vojtěcha Cepla ml. ze Středočeského krajského soudu, mnoho nedělá. A i když nynější rozsudek má být pravomocný, odsouzená se zkouší ještě dovolat k Nejvyššímu soudu do Brna, jehož ještě nedávný místopředseda Pavel Kučera byl jedním z oněch postižených. Jinak by ten současný rozsudek nemusel být pro Benešovou žádná legrace, protože podle něho by měla všem žalujícím uhradit náklady řízení, což dohromady dosahuje částky statisícové. Uvidíme později, jak se tato záležitost v budoucnu vyvine – troufám si zavěštit, že do ztracena a zůstane nejvýše u té omluvy.
Není snad třeba znovu opakovat, že celá ta věc vychází ze zastavení trestního řízení proti místopředsedovi vlády Mirka Topolánka Jiřímu Čunkovi pro jeho údajné přijetí jakéhosi půlmilionového úplatku, když byl starostou Vsetína. Těsně před podáním trestního oznámení na Čunka odebrala tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká prý po poradě s dalšími členy oné údajné justiční mafie celý případ příslušnému přerovskému státnímu zástupci Radimu Obstovi a předala věc ne tak jasně příslušnému zástupci jihlavskému Arifu Salichovovi.
Už celá tato právní procedura nebyla tak docela průhledná. Petr Uhl v článku pro deník Právo nedávno upozornil na to, že současný ředitel pro trestní řízení na Nejvyšším státním zastupitelství Roman Hájek spolu s Jaroslavem Fenykem, který byl v letech 1999 – 2005 náměstkem tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, hodnověrně vyvrátil, že takovéto pokusy by mohly být v podobných případech možné. Tomu však odporují hned dva náměstci současného ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, takže zůstává poněkud nejasné, kdo má více právní pravdy. Na obranu Renaty Vesecké, která byla v důsledku tohoto případu zbavena své funkce, se postavil dosti jednoznačně i bývalý prezident Václav Havel, který Lidovým novinám 24. ledna řekl toto: „Vidím, že si celý svět myslí, že paní Vesecká manipulovala vyšetřování případu Čunek. Její vysvětlení však četl a zná málokdo, možná proto, že je psané příliš právnickým jazykem.“ Tolik citát Václava Havla.
Pokud jde o ta právnická vyjádření, četl jsem už před mnoha měsíci v novinách pouze velmi podrobný rozklad Arifa Salichovova uveřejněný na obhajobu Jiřího Čunka. Přerovský státní zástupce Obst, pokud vím, se proti tomu nepostavil a k odebrání Čunkova případu jeho přerovskému zastupitelství dodnes mlčí.
A právě v tomto bodě musím opakovat, že co už jsem zde řekl vícekrát: že totiž celá věc tady nezačíná, ale je někde uprostřed. Soudní tahanice s výrokem o justiční mafii se toho přitom téměř vůbec nedotýkají. Začátek je totiž někde úplně jinde, kam všechny ty nekonečné řeči nesahají. Není přitom nejdůležitější ani to, zdali Jiří Čunek někdy nějaký úplatek vzal – podle různých indicií to nelze zcela vyloučit – ale o to, co přimělo paní Marcelu Urbanovou, Čunkovu sekretářku na vsetínské radnici, aby vyrukovala s onou žalobou až po pěti letech, kdy se to zřejmě někomu hodilo.
Zde největší záhada spočívá v tom, že sám Jiří Čunek není stále schopen poněkud rozvinout svoje náznaky třeba z nedělních Otázek Václava Moravce. Slyšeli jsme od něho přece zcela zřetelně, že celá kauza vzešla z jeho vlastní politické strany – tedy z KDU-ČSL – a že se ho zkušení „pražští kluci“ – jak řekl – chtěli zbavit, když usedl v důležitých funkcích, dokonce i v křesle předsedy celé té údajně křesťansky jednající strany.
Kdyby se zaměřila pozornost k samému kořenu této kauzy, mohla být už dávno vysvětlena, i když by se v tom vysvětlení možná objevila jména docela jiná než v oné pomyslné justiční mafii, kterou bychom tak už klidně mohli hodit za hlavu.