Vzácně se shodli prezident Václav Klaus a renomovaný ekonom Miroslav Zámečník. Oba tvrdí, že koaliční politici si nedali příliš práce vysvětlit lidem nutnost důchodové reformy. Že už skoro vůbec jsme jim nestáli za to, aby jednoznačně ozřejmili, proč cesta vede skrze zvýšení DPH, o tom netřeba hovořit. Moje ekonomické znalosti se pohybují v tomto oboru na hranici negramotnosti, těžko se umím postarat o svoje vlastní peníze, jednání s úřady ve mně vyvolává stress, ba strach, mám pořád pocit, že co chvíli se mnou nějaký byrokrat či byrokratka řádně zatočí a nechají mě na holičkách – existenčně i existenciálně. Přesto si však dovolím mít velmi laický názor, který koresponduje s dalšími Zámečníkovými výhradami k reformě: jeden důchodový fond by měl být státní. Nechat všechno tak říkajíc soukromému sektoru pokládám v současné situaci za cosi na hranici šílenství.
Nemají zájem, abych důvěřoval
Vysvětlení tohoto postoje je jednoduché. Současná krize nebyla pro jednotlivce ani tak ekonomicky dramatická. Spíše ve spojení s masovým průvalem toho, co jsme už dlouho tušili – nepořádkem a korupcí všude, kam se člověk podívá, bez ohledu na politickou příslušnost, ideologii a názory, působí na všechny demoralizující vliv krize důvěry. Kupříkladu v okamžicích, kdy zjišťujeme, že cosi tak zdánlivě neporazitelného jako je mohutná sázková kancelář, se hroutí, vzniká i v tom největším optimistovi jisté šimrání nejistoty. Když už i hazard se dostane následkem všelijakých čachrů a tahů do maléru, co čekat jinde?
Slovo „podnikatel“ je obecně vyslovováno s nedůvěrou. Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo pouze z lidské závisti, kterou se mnozí v této souvislosti ohánějí. Bohužel je to složitější. Či spíše horší. Podivný temný vývoj této sféry lidské činnosti u nás vytvořil ve veřejném prostoru povědomí, že podnikání je jakési „šmé“. Vím, je to nespravedlivé, většina podnikatelů jsou slušní lidé, kteří dřou od nevidím do nevidím, když ale občan neustále naráží na zvláštní černoty, kšeftování na hraně zákona, nechutnou propojenost politiky s byznysem (a znovu důrazně opakuji: jsou komické všelijaké ty žabomyší války kupříkladu v diskusích pod internetovými blogy, jestli tuto nechutnost podporují více modří, oranžoví, černí či fialoví, je to jako venerická choroba, jejíž nositelé nedbají, koho zasahují), nemůže pociťovat záplavu štěstí, jak se nám trh tady hezky vyvíjí. Jaká je jeho první i poslední myšlenka v okamžiku, kdy se dozví, že by si měl na stáří spořit do jakéhosi soukromého fondu? „A budu každý den čekat, kdy ho vytunelují. Teď si budu utrhávat u huby a na stará kolena mi nějaký chytrák s tím, co jsem ušetřil, uteče někam na Bahamy. Tam mi bude strouhat mrkvičku.“ A pomyslí si něco o staré dobré matraci, která sice nepřidá ani mizerný mrňavý úrok, ale nic neukradne.
K tomu samozřejmě rozčílí človíčka skutečnost, že se nastartování důchodové reformy má dít také prostřednictvím zdražení. Možná se dá eufemisticky říkat zvyšováním DPH, ale v důsledku pro naše kapsy je to jen a jen zdražení. A že se to všechno děje, zatímco byl veřejný majetek podle všech otevřených zdrojů informací vcelku brutálně plundrován všelijakými zvláštními projekty, stavbami a záměry, to si lidé snadno přičtou. Pravda, neuvědomují si, že i přes to, jak jsou prošustrované sumy vysoké, jsou pořád v řádech nižší než ty potřebné do rozpočtu, nicméně i ti, kdo si to uvědomují, řeknou, že každá zašantročená koruna by byla dobrá. A pod tímto obecným rozčílením přitápějí všelijací nostalgičtí postbolševičtí vzpomínači vyvoláváním doby, v níž něco znamenali, a tvrdí vcelku bezostyšně, že za nich bylo lépe. A my ostatní jsme tenkrát byli mladší, ba mladí, a se životem je to jako s vojnou – špatné vzpomínky se z paměti vymazávají a zbývají jen ty příjemné – a jsme mnohdy tak pitomí, že bychom jim i uvěřili, byť samozřejmě s výhradami (tolik se nám to v hlavách ještě nezvrtačilo).
Vím, že to, co jsem napsal, je nejspíš podle všech ekonomických, politických a sociálně-psychologických zákonitostí a zásad pokleslé, zjednodušující, populistické a kdo ví, co ještě. Jenomže nejsem ani ekonom, ani politik, ani vědec. Jsem pouze člověk. Chtěl bych být se vším všudy občan, ne jen formální. A rozhodně netoužím po tom cítit se jako pitomec. A doopravdy: chtěl bych věřit. Jenomže občas se mi zdá, že ti, kterým přísluší ucházet se o důvěru lidí, nemají zájem, abych důvěřoval.