Sobotka nebo Hašek? Otázka, která zazní v pátek na brněnském sjezdu české sociální demokracie, má silný vylučovací charakter, buď – anebo. Tváří se osudově, jako by se skutečně rozhodovalo mezi dvěma různými cestami, často protisměrnými. Ale už sama jména Hašek a Sobotka, která se v horních patrech ČSSD pohybují již delší dobu, naznačují, že změna, která se od nového předsedy očekává, nebude radikální – a vlastně nemusí být ani změnou.
Sobotka a Hašek: Kdo nehoří, nezapálí
Měkce gumová pružnost
Oba zmiňované toho spojuje více, než se zdá. Kromě bezpečného pobytu ve vysokých patrech Lidového domu je to například styl veřejného vystupování. Ani jeden z kandidátů na předsedu ČSSD nepatří k ostrým diskutérům, kteří by uměli překvapit nějakým zajímavým nápadem nebo originálním způsobem přemýšlení, neřku-li jiným kladením otázek. Sobotka i Hašek jsou „standardní typy“, takové, které česká politika produkuje nejčastěji. Žádní idealisté a novátoři, žádné plamínky, jež hoří a mění se v požár, nýbrž utilitárně zaměření praktici směřující veškeré své snažení k udržování vlivu a pozice. Zvláštní, velmi zvláštní druh měkce gumové pružnosti…
Jistý osobnostní a ideový chlad se projevuje v kolovrátkovém způsobu mluvy, jímž se oba pretendenti na post lídra nejsilnější české politické strany projevují. Jejich veřejné vystupování je hladké, krásně plyne jako poklidná voda, jenže právě tato hladkost paradoxně vyvolává mrazení na těle. Sobotka a Hašek touto schopností hladit (standardně) vynikají, protože do hladké řeči dokážou vložit výraz vážného komunikátora, kterému jde o věc. Jsou relativně mladí, ale už tolik let beznadějně vážní, ustaraní. Za nás za všechny…
Vtírá se podezření, že právě to, co je tak skoro dokonale hladké, prozrazuje čirou medialitu, efekt prázdnoty, do níž se může odít jakýkoliv obsah. Každý člověk veřejně vystupující v médiích ten pocit prázdna zná, každý se jej nějak dotýká, propadá se do něj, ale Sobotka a Hašek s ním politicky pracují, protože skrze medialitu, jíž podléhají, chtějí okouzlit voliče. A nezáleží na tom, zda to dělají vědomě, nebo to „jde jaksi samo“.
Nová cesta – nejasný cíl
Oba potenciální předsedové hovoří o „nové cestě“, ale ani jeden z nich ji nedokáže přesvědčivě popsat, kromě toho, že to nebude cesta paroubkovského nepřátelského vymezování. Jaká má být sociální demokracie? Moderní (jistě), pro 21. století (samozřejmě), otevřená (nesmí chybět), schopná reagovat na změny kolem nás (ano, ano, ano!), to říkají oba, avšak jak toho docílit, co jsou tyto změny, jak ovlivňují podstatu politiky, neříká ani jeden. Zůstávají hesla svoboda, solidarita, spravedlnost, zodpovědnost, věrohodnost, respekt. Nejsou to však užitečné směrovníky, orientační ukazatele, za nimiž se vine zřetelnější cesta, jak by se u politiků mohlo očekávat, nýbrž plakáty, které po volební demonstraci snadno oprší. A tak v mlžném oparu vidíme „co“ a „že“ chtějí, v husté mlze zůstává „jak“.
„Co“ a „jak“ mají ČSSD pomoci hledat nestraníci, lidé zvnějšku, mimo aparát (konečně je jasné, co je to otevřenost). I na tom se Sobotka s Haškem shodnou. Sobotka naslouchá známým intelektuálům, levicovým liberálům, má-li tato charakteristika v dnešním ideologickém chaosu ještě význam. Hašek „pro změnu“ proklamuje: „Sociálnědemokratické myšlení a filozofie jsou širokým společenským proudem, kterým je forma hnutí bližší než politická strana.“
Myšlenky tu tedy jsou, dokonce dokážou měnit dav v hnutí. Využít takové sociální energie může však jenom politik, který je v takovém prostředí doma – který tvořivě myslí a přirozeně zapaluje. Otázka „buď – anebo“ se tak (při vší úctě) v okamžiku proměňuje ve strohou větu. Ani Sobotka, ani Hašek!
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)