Sílící nacionalismus a nové protiimigrační zákony v Evropě spolu s nezadržitelným růstem turecké ekonomiky mění Turecko z tranzitní země v lákavou cílovou destinaci pro imigranty z Blízkého východu, Asie a Afriky. K ekonomickému vývoji a relativní stabilitě se často k motivaci přidává i kulturní spřízněnost. Za posledních 15 let místní úřady registrovaly 822 000 imigrantů (o kterých vědí.)
Ghetto jménem Turecko
Prý se zhruba 8 % těch, kdo se dostanou do Turecka, rozhodne v něm zůstat. Afričané kvůli válkám, hladu a jiným pohromám doma, Iránci z politických důvodů. Ilegálové jsou většinou z Burmy, Afghánistánu, Pákistánu a Somálska. Pokud jsou přistiženi, stačí zalhat o zemi původu a označit za ni stát, se kterým nemá Turecko podepsané příslušné dohody – podle tureckého práva tam nemohou být repatriováni. Pak dostanou dočasné povolení k pobytu, což jim dává zhruba dva měsíce na to, aby našli způsob, jak zemi opustit. Nebo zmizí – bydlí ilegálně, pracují ilegálně, vyhýbají se jakýmkoli kontrolám dokladů, mění jména… V Istanbulu jsou už celé čtvrti, které se pomalu mění v africké, afghánské, arménské nebo gruzínské ghetto.
Další pokračují dál a přejdou například pozemní hranici s Řeckem, které je ovšem na základě bilaterální smlouvy při zadržení vrací zpět. Obě země mají o počtu těchto lidí odlišné představy – Řecko by jich vrátilo desetkrát více, než je Turecko ochotno uznat, že skutečně přišlo z jejich země. Řecko dostává od EU finanční podporu na péči o žadatele o azyl. Turecko podobné mechanismy nemá, a i proto není pro tyto lidi právě vysněným rájem. Musejí platit za ubytování, podle zákona nesmí pracovat a živí se také sami. Jsou tudíž objektem charitativních projektů, chybí ale systémové řešení.
Samozřejmě jsou tu i uprchlíci oficiální, o které je částečně postaráno, ale s azylem jako takovým je tu vždy nějaký háček a hlavně – jejich status se považuje za dočasný. Například děti čečenských uprchlíků stále ještě nemají v Turecku právo na vzdělání – vlastně ano, mohou chodit do školy, ale jejich vzdělání není oficiálně uznáno. Podobné je to s Palestinci z Gazy.
Turecko dodržuje jeden z článku Dohody o uprchlících z roku 1951, který omezuje její platnost na „osoby, které se staly uprchlíky v důsledku událostí na evropském území“. V tomto kontextu definuje turecká justice Evropu jako dnešní země EU, Rusko a bývalé sovětské republiky západně od Uralu (včetně Kavkazu). Paradoxně to znamená, že by v Turecku celkem snadno získali statut uprchlíka jen Evropané. Od roku 1951 jich bylo údajně 44, naprostá většina imigrantů do Turecka proudí z opačného směru.
Turecká vláda spolu s vládami Dánska a Velké Británie vypracovala a přijala Turecký národní plán implementace zkušeností EU v oblasti azylové a migrační politiky v roce 2005. Má pomoci k vytvoření optimálnější politiky a úředních postupů v této oblasti v souladu s evropskými standardy, včetně finanční pomoci a vnější podpory. Plán navrhuje odstoupení od zeměpisného omezení v roce 2012 za předpokladu, že v té době budou realitou adekvátní legální a praktické prostředky včetně dohod o „sdílení nákladů“ s EU. Přístupový proces ale není nijak rychlý a uprchlíci v něm nepatří k hlavním prioritám. Velké úsilí pomáhat jim vyvíjí v Turecku Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Červený kříž, Červený půlměsíc a nevládní organizace.
Mnozí imigranti v této lidnaté zemi nakonec zůstanou, podnikají po svém, a aniž by někomu škodili (kromě státní kasy), nemají se všichni nejhůře. Stačí dodržet základní „bezpečnostní“ nebo „konspirační“ pravidla. Hotely na pobřežích plné turistů, ale i lidnatý a nepřehledný desetimilionový Istanbul nabízejí skoro nepřeberné možnosti výdělku – obchod, služby, zábavný průmysl, stavebnictví, manufaktury, malé rodinné podniky apod. Někteří tak už žijí i 10 let. Za tu dobu se naučili plynně turecky, ti mladší mívají v zásobě i angličtinu, němčinu, francouzštinu – dokonalá výbava k dalšímu přesídlení, když se jim naskytne příležitost – pokud o ni budou stát. I když by většina ráda svůj pobyt legalizovala, a to kdekoli kromě země, odkud odešli. Bez povolení k pobytu nemohou posílat děti do školy, nemají patřičnou lékařskou péči ani budoucnost. Nezbývá jim než doufat – naděje přece umírá poslední.