Echo ze záhrobí E.F. Buriana

Původně jsem si chtěl ponechat jeden svůj čerstvý životní zážitek až na chvíli, kdy se přiblíží nekulaté výročí události, která kdysi stála u jeho počátku, ale pak mi to nedalo a přicházím s tím už dnes.

Tím výchozím datem je 26. květen roku 1948. Teď před několika týdny se mi stalo, že jsem v jakési záležitosti potřeboval promluvit se synem slavného českého divadelníka E. F. Buriana, známým písničkářem Janem Burianem. Právě když jsem začal přemýšlet, jak ho sehnat, zazvonil mi telefon a ze sluchátka se ozvalo: „Tady je Jan Burian“. Tedy opět jedna náhoda mého života, nad nimiž mi někdy zůstává rozum stát.

Ukázalo se, že to volání nemělo nic společného s tím, co jsem od Buriana v té chvíli potřeboval. Jan Burian mi jen s radostí v hlase sděloval, že při pořádání pozůstalosti svého otce přišel na můj delší dopis datovaný onoho 26. května 1948, který jsem E. F. Burianovi poslal jakožto tehdejšímu šéfredaktoru časopisu Kulturní politika. O něčem podobném nezůstala v mé paměti ani nejmenší stopa a nechtěl jsem Janu Burianovi věřit, že jsem tenkrát něco takového vůbec napsal. Za pár dní byl Burian u mne a přivezl mi originál toho dopisu, na nějž jsem nikdy nedostal odpověď. Sám jsem užasl, že čtvrt roku po únorovém převratu to bylo ode mne psaní dost odvážné.

Možná, že bude nejlepší, když část tohoto dopisu doslova ocituji. Tak tedy začínám: „Vážený pane šéfredaktore, ve svém úvodníku se podivujete tomu, že studenti ve své většině jsou stále ovládáni jakousi nedůvěrou k dnešnímu režimu a jeho propagandě. Vykládáte si to dost jednoduše: vliv „pomatených příbuzných“, Peroutky a Zenkla, zkrátka těch elementů, proti nimž komunisté odjakživa bojovali. Co myslíte pane šéfredaktore, není to trochu jednostranné, nestaly se chyby také ještě jinde? Jak mají studenti bez výhrad věřit všemu, co se jim vykládá, když byli takřka očitými svědky toho, že poúnorová propaganda nemluvila pravdu, když soustavně hovořila o průvodu z 25. února jako o protilidových demonstracích namířených proti vládě Klementa Gottwalda, zatímco všech těch deset tisíc studentů, kteří v průvodu šli se smeknutými Klobouky, vědělo, že jediným cílem průvodu byl Hrad, kde studenti chtěli pozdravit muže, jehož si stále ze všech politiků u nás nejvíce váží. Zajímalo by mne, zdali Vy té úřední verzi o demonstracích věříte a zdali tuto svou eventuální víru máte něčím podloženou. Jestliže věříte slepě, pak to není hodno E. F. Buriana, a jestliže nevěříte, bylo by naopak E. F. Buriana hodno, aby to veřejně prohlásil a riskoval tím i své případné osobní nepříjemnosti“. Konec citátu.

Pak následuje pasáž o tom, co pro budoucí život mnoha vysokoškoláků znamená jejich vyloučení ze všech vysokých škol. Jak již řečeno, E. F. Burian neodpověděl a já pod přílivem mnoha dalších životních událostí jsem na celou tu věc úplně zapomněl. A teď najednou už téměř šedesátiletý syn někdejšího adresáta mi přijde oznámit, že by rád s mým svolením ten můj tehdejší dopis otiskl v knize, kterou o svém otci hodlá vydat a v níž chce tak trochu konfrontovat poněkud umanuté komunistické smýšlení mnoha českých kulturních činitelů s tehdejším míněním těch, které nikdy ani nenapadlo začít si něco s takovou ideologií. Nebyl jsem to zdaleka jen já sám, kdo si to uvědomoval. Nečekali jsme, až bude pozdě na jakýkoliv odboj, tedy až komunisté budou mít plně ve svých rukou státní moc a projevovali jsme svůj odpor k nim už mnohem dříve.

Myslel jsem, že tímto slovním oceněním Jana Buriana je věc vyřízena, ale v minulých dnech se tento muž objevil znovu. Řekl mi, že ten můj tehdejší dopis považuje i dnes za natolik důležitý, abych na něj dostal odpověď, byť více než 60 let opožděnou, a to alespoň od dědice původního adresáta. A předal mi svůj dopis z 5. dubna 2011. Píše se tam opět doslova toto: „Milý pane Ješi, čtu Vaše řádky pořád dokola a přemýšlím zejména o tom, jak je možné, že v době, kdy se země propadala do diktatury a veřejný jazyk se rychle proměňoval v jakési shluky prázdných frází a klišé, našel jeden vysokoškolák odvahu napsat tak jasně, zdvořile a přitom se zdrcující argumentací, co bylo třeba. A zároveň se musím ptát, proč to umělec formátu mého otce nedokázal a ač bezesporu básník, přizpůsobil se tehdejší jazykové apokalypse a davové psychóze a dokonce je napomáhal šířit. Vy, člověk tehdy takřka bez životních zkušeností, jste zůstal v tom “revolučním kvasu„ sám sebou, přirozený a nepoznamenán a Váš dopis to jasně dokumentuje. Zároveň tím určuje jakési měřítko či vzdálenost, na jakou se můj otec a tisíce jemu podobných vzdálili od reality. Proto je pro mne i dnes Váš dopis tak důležitý a co nejsrdečněji Vám za něj děkuji“. Konec citátu.

Milý pane Buriane, já děkuji Vám a jen připomínám, že tehdy jako dnes jsem neposuzoval politické strany podle jejich hlásaných levicových či pravicových ideologií, ale podle míry slušnosti a podle odhadu, jak asi v budoucnu mohou nakládat s naší svobodou a demokracií. Proto vidím z tohoto hlediska i naši současnou situaci dost černě, ačkoliv zatím jde spíše jen o peníze než o ty věci nejpodstatnější. Nebezpečí tu však hrozí.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

  • Jan Burian autor: Michal Kamaryt, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2424/242392.jpg
  • Jan Burian autor: ČT, zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/7/677.jpg
Vydáno pod