Česká politika už dávno není půdou pro zpravodajce (taky si všimněte, jak jsou z ní bezradní), ale pro dramaturgy hrané tvorby. A protože já jsem dramaturg hrané tvorby, je tedy živnou půdou pro mne. Česká politika se pravidelně okamžitě po volbách přestává zajímat o ty, kteří ji platí a o které jediné by se zajímat měla, tedy o voliče, a začíná se zabývat jen sama sebou. Česká politická scéna je opravdu scéna, ve smyslu divadelním. Jsou na ní rozehrány všechny role – milovníci, heroiny, naivky, intrikáni, charakteři. Je to prostě divadlo a jako takové potřebuje dobré autory, kteří by pro něj psali silné příběhy.
Potřeba příběhu v české politice
Hlavním vydavatelstvím silných příběhů je v české politice deník MfD. Hlavním autorem dramatických bestsellerů je pan redaktor Jaroslav Kmenta. Kdepak pan Wievegh, kdepak paní Pawlovská! Pan Kmenta už vymyslel tolik skvělých zápletek a tolik úžasných příběhů pro vděčnou českou politickou scénu, že dějiny budou za sto let hodnotit naši dobu jako „dobu Kmentovu“. Pokud si vzpomínám, tak deník MfD a redaktor Kmenta stáli už u skandalizace a demise vlády premiéra Grosse. Tehdy šlo o - na dnešní poměry legrační - sumu jednoho milionu korun, tedy části kupní ceny neznámého původu za panelákový byt 3 + 1 někde na Barrandovském sídlišti. Byla to prkotina, proti Vondrovým 600 milionům ztracených v neznámu v kauze Promopro, ale nakonec na ni padl Gross a celá vláda. No pánové, kdo z vás tohle dokáže?!
Přitom to celé byla směs pravdy a fabulace! Ovšem lidé milují příběhy, a když jim nějaký nabídnete, chňapnou po něm, jak se říká, jako slepice po flusu, ať třeba klidně padne i vláda! Potřeba příběhu v české politice je zvláštní a řekl bych, že docela nebezpečný jev.
Naštěstí nakonec, jako vždycky v Čechách, všechno dobře dopadlo. Pan Gross se zbavil premiérování, koupil si bydlení na Floridě a užívá si pohledu na oceán za peníze, ke kterým přišel velmi neprůhlednou spekulací, protože informace, jaké koupit akcie a jak je obratem výhodě prodat, mohly přijít pouze z titulu jeho politického angažmá. Kupodivu ani MfD, ani redaktora Kmentu už nezajímá, jak to bylo s nákupem a prodejem akcií, který mu přinesl ne jeden, ale několik desítek milionů. Zadání tohoto příběhu znělo – Gross nesmí být premiérem – a bylo splněno.
Pak přišel na řadu premiér Topolánek, na kterém si novináři zgustli a dokázali, že jsou všemocní. To byla o kus silnější káva, když uprostřed jeho předsedání Evropské unii zařídili, aby byl odvolán. Opravdový majstrštyk. Nabídli dramatický příběh o jeho korupčnickém koupání v Itálii, předhodili ho lidem z gay časopisu, kteří dokonale využili jeho chacharské chvástavosti a bylo to. Padl další český premiér.
Na jednu stranu ostuda po celé Evropě, na druhou stranu, pro mne, jako pro dramaturga hrané tvorby, skvělá story, která mi znovu potvrdila, že nic nemá nad lidmi takovou moc, jako dobře vymyšlený příběh!
A teď tu máme další úžasný příběh. Tentokráte o Hraběti Monte Bártovi. A opět z pera Dumase české žurnalistiky, pana redaktora Kmenty. Jeho tvořivost graduje do neuvěřitelných rozměrů! Tak krkolomné zápletky si nedovolil ani ten Dumas. V tom byl chytrý, věděl, že lidi neuvěří úplně všemu. Ne tak redaktor Kmenta. Čtu si jeho „výcuc“ z pět let staré podnikové přednášky společnosti ABL mechanicky přenesený do současnosti a nevěřím, že by tuhle průhlednou manipulaci někdo neprohlédl. Já, jako dramaturg hrané tvorby, vidím na první pohled ty posuny, ty střihy, myšlenkové zkratky a významové podvrhy. Ale příběh, který nabízí pan redaktor, je tak čtivý, tak táhne, je tak neuvěřitelný, že na logiku nikdo nedbá a všichni jdou po ději.
Člověk prostě potřebuje příběh, nevěří realitě, nebaví ho. Je zajímavá, jenom když je zabalená do příběhu. Bez příběhu je realita nudná, je to nepřehledná kopice fragmentů, nesrozumitelné vršení protikladů. Jenom příběh dokáže vysvětlit svět, jenom skrze příběh se dá snesitelně žít. Dramatici to vědí a od nepaměti s tím pracují. A vědí to taky dramaturgové, kteří jim ty příběhy pomáhají vymýšlet.
Mé prokletí je v tom, že jako dramaturg hrané tvorby do těch Kmentových „příběhů“ vidím jako do studánky. Je za nimi jediné – náklad MfD, cena reklamy na stránkách MfD, zájmy majitelů MfD a potřeba jistých kruhů čas od času ukázat, kdo tady vládne. Aby politici skrze nastrčené novináře pocítili, že oni to opravdu nejsou.
Radek John, kdysi „oblíbený vypravěč příběhů“, sáhl na 40 000 policajtů a ti rozhodli, že půjde. Vít Bárta vzal politiku jako svůj podnik, ve kterém si udělá pořádek, sáhl na betonovou, asfaltovou a stavební lobby, a ta rozhodla, že půjde.
V kapitalismu přece vládne kapitál. Prachy. Ale to přece všichni víme! Tak proč těm příběhům věříme?! Je na nás, na čtenářích, na divácích, naučit se rozlišovat mezi realitou a příběhy. Novináři se už dávno přestali zajímat o realitu a stali se vypravěči příběhů. Ty mají za cíl zvýšit náklad a sledovanost a cenu reklamy a dát klid na práci těm, kteří v zákulisí tahají za nitky a žijí jen a jen realitou, případně realitami. A zapamatujme si: MfD nejsou noviny, ale román na pokračování, a pan Kmenta není novinář, ale spisovatel.