Řemeslo má zlaté dno, praví stará lidová moudrost. Však také vždycky zajásáme, když najdeme dobrého řemeslníka, aby nám něco udělal nebo aspoň poradil v tom, co zrovna potřebujeme. Menší zájem projevujeme o řemeslnou kvalitu určitých také řemeslníků, které tolik nepotřebujeme. A tak jsme si s trochou překvapení teď přečetli, že mezi těmi, které běžně považujeme za odborníky, čili vědce, obstála v tom, na čem u nás pracuje v mezinárodním hodnocení jen asi pětina, kdežto dalších osmdesát procent se pohybuje v jakémsi nikterak slavném průměru až podprůměru.
Český jazyk není zavazadlo…
Nedávno jsem s několika kolegy novináři diskutoval o tom, zdali můžeme říci, že máme nějaké pevné řemeslo, máme-li vůbec jaké. Dost svorně jsme přitom vycházeli z Čapkovy eseje „Jak se dělají noviny“, kde se přímo jako fakt konstatuje, že každá redakce je vlastně sbírkou různých existencí, které sice s nějakým řemeslem začaly a pak od něho zběhly k oboru, o němž těžko říci, že z někoho dobrého novinářského řemeslníka může udělat. Přesto se zdá – a konstatoval to ve čtvrtečním televizním Hyde parku i sám o svém řemesle pochybující psycholog Jeroným Klimeš, že i ti novináři jsou často lepší odborníci na svou věc, než zcela nevyučení politici, kteří si troufají řídit náš život.
A tak jsem začal přemýšlet i o tom, zda nějaké to řemeslo mám já sám. Vyhozený student ekonomiky, která ho navíc vůbec nebavila, pak několikaletý student samouk ve vězení, kde takto dbal hlavně o to, aby mu marně neunikal nenahraditelný čas mezi dvacítkou a třicítkou věku. Pak jednooký králem v kulturně zanedbaném pohraničí, kam bylo jako soli zapotřebí přivážet byť i jen povrchní osvětu, nu a přitom všem bedlivé sledování dění ve světě a zejména toho, co se často pokoutně muselo shánět o pohybu věcí u nás. Od toho všeho pak po konci komunismu skok rovnýma nohama do oné řemeslně pochybné branže novinářské.
A zde jsem si uvědomil, že jednomu řemeslu jsem se přece jen vyučil, a to už na střední škole, že tímto řemeslem doopravdy žiji a že je snad také do hloubky ovládám. Tím oborem je čeština – nejenom ta psaná, ale také mluvená bez různých nectností stále příliš slyšitelných v našem rozhlase a v televizi, kde se mezi psaným a mluveným téměř nerozlišuje. Vrhl jsem se tedy pouze na rozhlas, aby můj mluvený projev nebyl rušen ani převodem do písma, tím méně pak do nějakého vizuálního paskvilu. Proto nerad přijímám sdělení, že dnes mě už poslouchá jen menšina lidí, kdežto většina se spoléhá až na přepisy mých komentářů na internet, kde ovšem zanikají důležité hlasové akcenty. Proto ani už z pěti knížek mých přetištěných komentářů nemám takovou radost, jako z několika zdařilých nahrávek mých pořadů uchovaných v rozhlasovém archivu.
Měl bych se tedy radovat ze zprávy, že k jazykové výchově – a ne pouze cizojazyčné – připravuje adepty naší diplomatické služby takzvaná Diplomatická akademie Ministerstva zahraničních věcí. Ovšem jedním dechem se k tomu dodává, že právě tato instituce omezuje nyní z úsporných důvodů svou činnost. Možná, že by nebylo na škodu, kdyby i za těchto okolností si Diplomatiká akademie ještě vzala trochu na paškál přímo svého šéfa – tedy samotného pana ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Možná, že by se dala vylepšit jeho nejen česká, ale i jinojazyčná zřejmě chorobně špatná výslovnost, která znesnadňuje správné porozumění tomu, co pan ministr chce nám i světu sdělit, což nám takto často uniká. A neškodilo by přivést šéfa naší diplomacie i k obvyklé normě diplomatické slušnosti, kterou z jakýchsi zbytečně populistických důvodů poněkud porušuje. Zprvu to byly celkem roztomilé úřeky, ale dnes kdy na příšerně sprosté řeči poslankyně Kristýny Kočí Karel Schwarzenberg reaguje podobným jazykem jako ona, začíná to být na pováženou a připomíná to i povolání, jímž se sám urozený kníže pán často označuje – tedy hajný a hospodský. Spíš bych hádal to druhé a možná že nejvíce by se ke kvalitě té češtiny hodilo zaměstnání dlaždič.
Vzpomeňme, jak to kdysi za války řekl z Londýna Jaroslav Stránský: „Český jazyk nesmí být pro nás zavazadlem, s nímž můžeme nakládat, jak chceme, ale závazkem, jehož normy a čistotu musíme za všech okoností ctít.“