Jak se máš, Čechu?

Před nedávnem rozebral Karel Steigerwald s vtipem sobě vlastním v komentáři MF Dnes dvě na první pohled antagonistické stránky české současnosti - na jedné straně beznaděj z politiky minulé, současné a nejspíš i budoucí, korupci a prorůstání zločinu tam i onam, na straně druhé nebývalou pohodu a blahobyt, v jakém Češi dnes žijí a jaký nikdy dřív nepoznali. Autor nakonec konstatuje, že jak teorie o spálené zemi, tak i ta o šťastných a veselých časech mohou platit současně. A že je to tak vlastně v pořádku: jen si představme, jaké by to asi bylo, kdyby se bok po boku zločinců a zkažených, rozumné akce neschopných politiků měli i lidi špatně – to by bylo na mašli, píše autor jinými slovy. A kdyby nám vládla osvícená politická garnitura a my se měli ještě lépe, to bychom se z toho asi zbláznili taky. Nicméně není od věci podívat se, jak to s tím českým blahobytem vlastně je.

Papíru je dostatek…

Kdyby existoval nějaký průměrný Čech, nebylo by pochyb: má se fakt docela dobře.  Bydlí v bytě nebo v domě s příslušenstvím, slušně se stravuje, může cestovat, kam je libo, obchody jsou nabité k prasknutí jak značkovými produkty, tak i běžným (čínským) zbožím. Kdo si dnes vzpomene, že ještě před dvaceti lety byly některé obyčejné věci podpultovým zbožím?

Během nedávných oslav založení společného podniku mezi mladoboleslavskou Škodovkou a německým Volkswagenem to přítomným hostům připomněl současný šéf odborů Jaroslav Povšík. Vyprávěl o tom, jak odboráři z české automobilky brzy po revoluci vyrazili v početné sestavě na zájezd do továrny VW ve Wolfsburgu, aby na vlastní oči viděli, jak taková západní automobilka funguje.  Po jejich odjezdu wolfsburgští zjistili, že z tamních sociálních zařízení zmizel toaletní papír. Jestli pochopili, že v Československu je některého zboží ještě nedostatek a taková příležitost se prostě nedá nevyužít, nebo to přičítali okamžité spotřebě Čechů kvůli velkému rozrušení z toho; co viděli, těžko říct. Faktem je, že podobné excesy se dnes neopakují. Tedy snad ne.

Taky pohled do ulic naznačuje, že šedou uniformní konfekci vystřídalo módní zboží - třeba made in Asia, ale prostě má šmrnc. A o vozovém parku ani nemluvě. Vedle převládající značky Škoda přibývá zejména ve větších městech silných, nejlépe terénních, tedy jinými slovy drahých aut. Těžko říct, na co kdo potřebuje na cestu ze Strašnic do Motola dvacetipalcové pneumatiky, ocelový rám a 400 koní. Ale nešť. Má-li možnost, ať si to koupí, to je právě ta dnešní svoboda. Pomazlit se s jemnou buvolí kožkou na sedadle, které navíc během jízdy promasíruje zádové svalstvo, má něco do sebe.  Jen při tom ale nezapomenout, že o tom život není.

… a aut taky

Těžko říct, čím to je, ale Češi byli vždycky, co se aut týče, tak trochu úchylní. Mít dobré auto je to, co je vidět, čím se lze navenek prezentovat. I když by to možná mnozí nepřiznali (což jim ještě slouží ke cti); auto pravděpodobně stojí v prioritách mnoha jedinců i rodin na jednom z prvních míst – před lepším bydlením, zdravější stravou nebo kvalitnějším vzděláním. Ale nejspíš to nebude jen české specifikum, po moskevských třídách se prohání Mercedesů nebo BMW ještě podstatně víc a průměrný Rus není bohatší než Čech.

Prostě je jasné, že tyhle obrázky z ulic nesvědčí skoro o ničem. Zůstaneme-li ještě chvilku u aut, řidič takového BMW řady 5 může být 1. dealer BMW, 2. dealer koksu, 3. poctivý český podnikatel v jakémkoliv oboru, využívající vůz rovněž k cestám do terénu, 4. výherce jackpotu Sazky ještě v době, kdy Sazka vyplácela, 5. synek bohatých rodičů po 18. narozeninách, 6. „podnikatel“, na kterého prostě finanční úřad nemá páky, 7. politik současný nebo minulý, 8. dobrý kamarád politika, 9.  pákistánský terorista, který chce být nenápadný, a nebo kdokoliv jiný. Stav vozového parku prostě vypovídá o lidech a o celých národech dost málo.

Chudí a bohatí

Za posledních dvacet let se v Česku změnilo prakticky úplně všechno. Otevřely se obrovské možnosti, kterých někteří využili, jiní je zneužili a ostatní ani po dvaceti letech dosud nevědí, jak si s nimi poradit. Důsledkem toho je, že všichni jsou sice v průměru bohatí, ale ve skutečnosti je společnost stále více polarizovaná a těch, kdo se nachází ve středu, ubývá. Budeme-li v té souvislosti mluvit o střední vrstvě, která by měla být něco jako solí země, pak musíme konstatovat, že vlastně není tak moc početná.

Ačkoliv žádná jednoznačná definice střední třídy neexistuje, jsou některé znaky, které by tato skupina měla naplňovat. Zjednodušeně řečeno, měli by to být relativně bohatí lidé, kteří nemusejí počítat výdaje od výplaty k výplatě, naopak z každého platu mohou něco ušetřit – a peníze pak věnovat na rozšíření vlastního podniku, dětem na vzdělání; případně i na charitu. Měli by to být občané se slušným vzděláním, kteří se zapojují do společenského a veřejného života. Nejčastěji si pod pojmem příslušník střední třídy lze představit lékaře, vědce, učitele, úředníky na vyšších úrovních či vedoucí pracovníky na středních manažerských postech, většinu podnikatelů a živnostníků a jejich rodiny.

Ne že by v Česku tohle všechno neexistovalo, ale představují opravdu tu střední vrstvu?  Může si český (byť vysokoškolský) učitel pořídit dům na hypotéku a dvě auta do rodiny? To by u střední třídy nemělo být tak mimořádné. Budeme-li věřit nedávné akci „Děkujeme; odcházíme“, nemůže si to dovolit ani český doktor, pakliže nedělá dvě stě hodin přesčasů měsíčně nebo nebere od pacientů do kapsy.

Jak vydělat a nekrást

Doktoři a učitelé jsou v Česku možná trochu specifické skupiny. Ale kde je ta podnikatelská střední třída? A proč je tak útlá, když po listopadu 1989 se zdálo, že do podnikání a vytváření hodnot jsou po čtyřicetiletém půstu všichni celí žhaví?

Možná právě to komunistické vyhladovění mělo za následek, že řada podnikatelů chtěla zbohatnout hodně rychle a za každou cenu. Přednost tak dostaly spíše formy podnikání koupě/prodej nebo občas koupě na úvěr za účelem efektivního vytunelování. Zakládání tradic rodinných podniků do scénáře rychlého zisku nezapadá. Za to vše může nejen vinou komunistů pokroucené vnímání hodnot, ale i to skoro půlstoletí trvající podnikatelské vakuum. Není moc na co navázat. Děti pracující ve firmách svých rodičů jsou spíše výjimkou, stejně jako hrdost druhé generace na rodinný podnik.

Je to otrava, ale slušně se většinou bohatne pomalu. Drobní podnikatelé a živnostníci nemají výsady těch opravdu bohatých ani výhody velkých firem. Nemohou si platit drahé právní služby a daňově optimalizovat, nikdo jim nic neodpustí.

A většina z nich nic takového ani nechce. V zásadě každý slušný podnikatel touží po jediném: aby mu státní úředníci neházeli klacky pod nohy. Aby nepřibývalo byrokracie a aby se předpisy příliš často neměnily. A aby se - logicky - bude-li stále tvrdě pracovat, měl pořád líp a líp.

A tak se obloukem vracíme k prvnímu tématu Steigerwaldova komentáře, k politice a politikům. A k tomu, co současná vládní garnitura dělá pro to, aby střední třída sílila a národ bohatnul.

Tahle země není pro střední

Dlužno zdůraznit, že na rozdíl třeba od amerických politiků ti čeští střední třídu ve svých projevech příliš nezmiňují.  Ne že by asi nevěděli, že právě tahle skupina bývá základem zdravé ekonomiky; ale nejspíš je uspokojuje, že máme Škodovku, která nějaký ten růst HDP stačí utáhnout.

A pokud jde o politické komentáře k plánovaným změnám (ať už jim říkáme reformy nebo jakkoliv jinak), tam se vždy povinně objeví „kompenzace sociálně slabším“, i když ve skutečnosti pro pravicové strany nejsou dopady na jednotlivé vrstvy tak důležité. Žijeme ve svobodném světě a každý se má postarat sám o sebe… Levici střední třída nezajímá vůbec, v jejích očích představuje – aspoň v českých poměrech - spíše ty bohaté, kterým je třeba ještě trochu přistřihnout křídla. A žádný strach soudruzi, kladivo dopadne. Ti nejchudší si dojdou pro sociální dávky, ti nejbohatší zintenzivní optimalizaci a ti na středu to zaplatí.

Nad většinou opatření, které vláda Petra Nečase připravuje, nemůže příslušník domnělé střední třídy a ba ani středně příjmový občan jásat. Všichni zaplatí vyšší DPH. Dražší budou služby v nemocnici. Zaměstnanci s vyššími příjmy budou platit vyšší zdravotní pojištění. Hypotéky budou méně daňově zvýhodněny. Přísnější a méně výhodné bude stavební spoření. Zvýší se řada poplatků. A kdo si nenaspoří sám, bude mít hodně mizerný důchod.

O myších a lidech

Lidi to štve, a nově i ty, které nějaký ten vyšší poplatek nebo absence stravenek nepoloží. Řadu let pilně pracovali, šetřili a platili poctivě daně a teď mají doplácet na to, že se někde společné peníze prošustrovaly nebo rozkradly? Pořád není úplně jasné, jestli by to vláda rozpočtové zodpovědnosti neměla vzít za jiný konec. Proč zvyšovat poplatek za pobyt v nemocnici, když všichni vědí, že peníze mizí kvůli špatně nastavenému systému ve zdravotnictví? A ten prostor, který stále nabízejí veřejné zakázky…  Takových míst by se našlo.

Lze se divit, že mezi českou veřejností převládá názor, že by bylo podstatně efektivnější ucpávat někde díry, než tahat peníze z peněženek občanů? Je to asi stejné, jako když vám doma do špajzky chodí myš. Buď můžete za a) najít díru, kudy tam leze a nalíčit k ní pastičku (slabší povahy díru jen zasádrují), nebo za b) budete každý den kupovat místo toho starého sýra, který sežrala myš, nový kousek.

„A“ je správně; kdyby někdo tápal.

  • Výroba mercedesů autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/16/1557/155664.jpg
  • Peníze autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2529/252900.jpg
  • Škoda Auto autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/629/62845.jpg
Vydáno pod