Pokud na této stránce už hodně dlouhodobě vyslovuji určité politické názory, setkávám se většinou u svých čtenářů s pochopením i souhlasem. Občas však některý jednotlivec cítí potřebu nějak se distancovat od ateismu, k němuž se hlásím. I tyto věci se totiž nezřídka do politiky pletou a dokonce se procentem výskytu ateismu určuje stupeň obecné vzdělanosti jednotlivých národů a států.Následuje zpravidla řada argumentů pro to, abychom věřili v Boha, neboť jedině to nás může správně vést životem. Přitom se plně vychází pouze z víry římsko-katolické, aniž by se bralo v úvahu, že ke křesťanství se hlásí církví více a ty se asi musí od římského katolictví nějak lišit. To se dá dost špatně do detailů zjišťovat. Když jsem tady na toto téma nedávno v jedné své úvaze upozornil, ozval se mi dokonce arcibiskup pražský Dominik Duka a jakkoli mě i nadále v tom dopise nazývá ateistou v uvozovkách, přece jen z jeho dopisu zaznívá něco v tom smyslu, že moje názory jsou prý docela moudré.
Jsou „teisté“ vzdělanější než ti druzí?
Ze všeho nejzávažnější je však nedostatečně definovaný význam slova ateista. Copak nám říká slovník cizích slov. Ten můj, vydaný ještě za komunistů, toto: „Ateismus je vědecky zdůvodněné odmítání náboženství a všech jeho projevů – tedy existenci boha (s malým 'b') nebo jiných nadpřirozených bytostí.“
Na prvním místě ta definice říká věc nespornou, že ateismus se vyznačuje odmítáním náboženství. Takže například pan Vladimír Sáňka, místopředseda ústředí islámských obcí v České republice, nebo pan Antonín Valer z České hinduistické společnosti Hare Krišna (obě ty církve patří mezi 32 u nás státem uznaných) se zřejmě právem nepovažují za ateisty, neboť co jiného než náboženství mohou jejich církve vyznávat? Co však tomu říkají moji římsko-katolicky věřící oponenti? Uznávají i muslimy či hinduisty za ony teisty, tedy za něco více, než jsme my, sice nevěřící v jednu náboženskou ideologii, zato však vědoucí, že celý svět od nejvzdálenějších galaxií až po nejbližší okolí našeho domu je jeden obrovitý přírodní zázrak. Do něho jsme se nějakou náhodou narodili a žádné další filozofování nás nikdy nedovede k tomu, abychom se snažili dopátrat nějaké další pravdy, než už v podstatě víme. Přitom se na svět můžeme dívat nábožensky či nenábožensky. Ale proč mají být ti první dokonalejší než my ostatní?
Věcem náboženským se odjakživa připisuje takzvaný duchovní rozměr. A co i když toto duchovno má nakonec také materielní podklad? Jde totiž zpravidla o jedinečný produkt tvořivosti takového typu hmotného mozku, jaký má pouze člověk. Schopnosti některých zvířat se jim jen přibližují. Člověk dokáže myslet i abstraktně a umí poznaná fakta logicky spojovat v dílčí výsledky, jejichž nejvlastnějším účelem je snaha o zachování onoho zázraku lidského života na zemi a jeho vylepšování zejména v základních lidských potřebách. To platí i pro vedení lidských společenství a celků – tedy i pro politiku.
Proto i většina vědeckých činností směřuje převážně ku prospěchu našich životů. Přitom však i všichni vědci dobře vědí, že fyzický život člověka má svoje časové meze. Ty lze možná pomalu přibližovat k časové hranici prý až 120 let, ale další možnosti se zatím nejeví jako reálné. Proto nic proti tomu, když tam, kde je aspoň trochu naděje, že třeba i zdánlivě zbytečné umělé vesmírné těleso Endeavour přispělo svou výrobou i dočasnou existencí ke zlepšení lidských životních podmínek, pak nemusíme ukončení jeho existence litovat. Pátrat však po něčem k lidskému prospěchu v galaxiích vzdálených tisíce světelných let se dnes jeví jen jako projev naší zvědavosti a při milionech nezaopatřených lidí na této planetě je to poněkud marnotrapné – ostatně jako mnoho jiných věcí, o nichž si myslíme, že se bez nich nemůžeme obejít.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6