Slovo „čecháček“ je pojem zlý, urážející, v mnoha případech sebemrskačský. Užil ho, tuším, jako první profesor Václav Černý, zejména v souvislosti s německou okupací a s chováním mnoha našich dobrých rodáků po jejím skončení, během odsunu českých Němců. Mnozí ho proto dodnes peskují. Byť lze najít řadu případů a příkladů z té doby, kdy je to pro chování „hrdinů po dvanácté“ označení až milosrdné.
A pak že tu nejsou čecháčci
Jinak ale souhlasím s tím, že je to přízvisko, často užívané nespravedlivě, ba krutě. Ale ruku na srdce, pro mnohé jednání některých obyvatel zemí Koruny české je jeho použití podle mého názoru v některých okamžicích velmi přesné a vystihující. „Čecháčkovství“, malost, věřící, že přečůrá cosi, co člověku nevyhovuje, co mu vadí. Také „švejkování“, dalo by se říci, byť dosud nikdy nikdo tento termín v naší vlasti užívaný tolik – a mnohdy s obdivnými ovacemi – přesně nedefinoval. Nedopídil jsem se zatím exaktního teoretického vysvětlení, co ono švejkování vlastně je. Byť empirických příkladů, které si k tomuto přízvisku můžeme přiřadit, potkáváme v našem „veřejném prostoru“ habaděj.
Zábavné je, že se tak chovají občas i naši představitelé, politici. Nechme teď stranou případy, při nichž zůstává nad drzostí zdejších zvolenců rozum stát – kupříkladu v okamžicích, kdy ať už z úmyslu, či nešikovnosti se zamotají do podivné hry korupce a podvádění a tváří se, že se jich to netýká. To už není důvod k posměchu, nýbrž k občanskému kvílení, vrcholícímu až k bílému vzteku. Pohleďme na okamžiky, v nichž se ženy a mužové tvořící naši společenskou elitu dopouštějí čehosi, čemu kdysi dávno bigoši (vojáci-motostřelci) říkávali (odpusťte vulgární slovo): „vyjebat s něčím“.
To se naposledy podařilo hejtmance Ústeckého kraje Janě Vaňhové ve spolupráci s poslancem Jaroslavem Krákorou. Pan poslanec zaměstnal madam hejtmanku coby svoji asistentku. Pravda, na promilový úvazek, za bezvýznamných osm stovek měsíčně. Odhlédněme od toho, že takových „pitomých“ osm set není pro některé lidi zase takový pakatel. Důvodem angažmá hejtmanky-asistentky je prý to, aby mohla přicházet do parlamentu jinak než běžný občan, tedy počkat si ve vrátnici, až se pro ni někdo dostaví. Tedy aby vlastnila průkazku asistenta poslance a měla vstup dokořán. Čekání v síni sněmovních kerberů je prý její hodnosti nedůstojné, proto s tím spolu s chápajícím poslancem takhle vy… (už si domyslete, sprosťárna stačí jednou).
Odmýšlím si, nakolik poníží důstojnost českého politika čekání ve vrátnici. Zda stojí-li jeho důstojenství na takových maličkostech, není poněkud vratké. Pokud to tak ale oba zúčastnění cítili, mohli vznést žádost, aby tomu byla učiněna přítrž a hejtmani dostali privilegium vstupovat do sněmovny bez vrátnicové procedury. Třeba i s fanfárami, vystihujícími jejich výsostné postavení. Způsob, jakým se oba politici pokusili problém ošvejkovat, je ovšem čecháčkovský až do posledního chlupu, který se kvůli němu, postižen trapností, zvedá člověku na páteři. Zdá se, že česká politika se nevyznačuje pouze velkými skandály, ale i malými trapnostmi. Což jde nejspíš spolu ruku v ruce.
Mimochodem – od chvíle, kdy jsem si o tomto případu přečetl, zabývám se problémem, jak užít termín „čecháček“ v mluvě korektně „gender“. Že by „čechačka“?
Vydáno pod