Kde končí věda …

Představte si, že jako dvacetiletý jsem celý týden neměl nic jiného na práci, než každý den usedat na stejně modelovaných balvanech, které obklopují krásné dánské město Helsingör a jako ve známém filmu Lawrence Oliviera přehlížet šest kilometrů mořské úžiny až do švédského Helsinforsu. Vůbec jsem se nedivil, že Hamleta mohly napadat myšlenky typu „být či nebýt“.Od té doby vím, že právě léto a volný čas je vhodnou dobou k zahození běžných starostí všedních dnů. A tak i letos se ve svých poněkud omezených životních podmínkách znovu ptám po významu a smyslu slova pravda, s nímž se například na našich prezidentských vlajkách zachází až příliš marnotratně, aniž nám za více než devadesát let některý z našich hodně rozdílných prezidentů pořádně řekl, co si pod tím slovem představuje. Dokonce i Havlovo spojení pravdy s pojmem tak nespolehlivým, jako je láska, je zavádějící.

Tak je to i s mnoha jinými věcmi. Dovedeme například přesně definovat pojem věda? Teprve dalším přemýšlením dojdete k závěru, že pouze přírodní podmínky vztažného systému zvaného Planeta Země jsou pro nás takříkajíc platné absolutně. Kamkoliv jsem svou nohou na pěti světadílech šlápl, všude byla prakticky stejná zemská přitažlivost a platily základní aritmetické zákony. Přitom pozor na slovo aritmetický, které lze ve složitějších případech nahradit slovem algebraický. Dál se v běžném životě raději nepouštíme a tím též všechny naše složité ekonomické úvahy končí.

Nutně nám vychází, že zde také končí ona čistá věda. Všechno ostatní, co zavádí použití různých slovních tvarů s koncovkou „logie“, můžeme smést se stolu jako nevědecké. To však neznamená, že v těchto chvílích lidský duch přestává myslet.

Stalo se mi kdysi ve vězení, že jsem měl současně na stole dvě knihy. Jednu napsal T. G. Masaryk a druhou Emanuel Chalupný. V obou byla kapitola stejného názvu: „O třídění (klasifikaci) věd“. V nich se oba autoři shodli, že tam kde končí věda, nastává čas hypotéz.

Je věčná touha člověka po moudrosti neboli filozofie – kontrastní myšlení k věčné touze ničit a zabíjet.

Lidé se pak dovedou nad zkázou, kterou po staletí zaplavují svět, dokonce radovat i v zemích tak civilizovaných jako je Francie, kde to zrovna včera 14. července jako každý rok předváděli.

(Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6)

Vydáno pod