Proč Ramazan? Protože se tak turecky nazývá muslimský svatý měsíc – arabský název přechází do různých jazyků podle čtení a přepisu v poněkud odlišných podobách. Není třeba připomínat, že je to doba, kdy se velká část muslimů od východu do západu slunce snaží žít příkladněji než obvykle, častěji a pravidelně se modlí, jsou milosrdnější a štědřejší, ale také zdrženlivější v požitcích. O tom se tu v jiném blogu pěkně psalo už loni. Je třeba podotknout, že ne všichni Turci omezení dodržují, ač jsou z ohromné většiny muslimové. Proto zejména v oblastech plných turistů, kde jsou místní v menšině, si cizinci ničeho mimořádného nemusí všimnout.
Ramazan neboli o jídle
Muslimové nejsme, Ramazan pro nás neplatí a letošní léto je pro nás jako každé jiné dobou prázdninových cest. Vydali jsme se na východ. Ve své ankarské čtvrti dobu půstu moc nepociťujeme – ráno ulicemi neměnně prochází prodavač simitů, báječných kulatých preclíků obalených v sezamu, obchody jsou otevřené, restaurace, cukrárny a čajovny fungují. Jedině cinkání nádobí a zvýšený ruch před úsvitem občas člověka probere nezvykle brzy. Pak zas vše utichne a může si dospat (na zpěv muezínů z mešit jsme už dávno zvyklí).
Vyrážíme autem směr Ararat. Zastavujeme skoro u všeho zajímavého, a tudíž nám cesta k němu trvá tři dny. Zajedeme ještě do Ani u arménských hranic, uhýbáme na severovýchod a přes pohoří Kaçkar se dostáváme k pobřeží Černého moře kousek od gruzínských hranic. Musíme pomalu zpět, podél vody na západ a potom na jih do Ankary. Na zadních sedadlech dvě děti nižšího školního věku, nocleh na blind v penzionech, hotýlcích, kempu. Stravování… – a to je právě ono. Naše desetidenní cesta plná neopakovatelných zážitků z míst, památek a lidí, byla i plná postřehů spojených s ramadánským půstem. Také jste si všimli, že pro nás nemuslimy se ramadán rovná denní hladovění? Že je to skoro jediné, co o něm víme?
Před polednem vidíme u železniční trati sedět skupinku dělníků, odpočívají, povídají si. Nikde žádný stín, 32 °C. Jeden má v ruce růženec, ostatní nic. Ani láhev s vodou, ani cigaretu. Mnohokrát jsme jeli kolem nekonečných lánů obilí, kde se sklízí úroda, a kolem včelínů, kde je teď také non-stop rušno, včelaři mají navíc ochranné obleky…
Většina restaurací v městech a městečkách je sice otevřena, ale ne všude se najíte. Buď nabízejí jen iftar, tedy večeře po západu slunce, nebo pokrčí rameny a v lepším případě vás pošlou jinam, kde jsou rožněná jídla – v chlazeném skleněném pultu je maso zpracované několika způsoby, na co ukážete, to vám tepelně upraví, přidají pečivo, salát, vodu a popřejí dobrou chuť. Jeden číšník dětem se smíchem vysvětloval, že se nemá moc dobře, protože je hladový a nají se až za pár hodin. Být kuchařem nebo číšníkem ve fungujícím podniku (nebo dokonce v hotelu na pobřeží s all inclusive, kde se pořád něco chystá a podává) o ramadánu je možná obzvlášť těžké – toho pokušení!
V Erzurumu (450 tisíc obyvatel, centrum provincie) nám v lepší restauraci, kde jsme večeřeli v přízemí, nabídli druhý den oběd v patře (kde na nás nebylo vidět!) a zahrnoval jen dobrou iftarovou nabídku z předchozího večera. Stejně tak v cukrárně opodál – přes den jen zmrzlinu dětem nebo zboží s sebou domů. Majitelem je prý šéf místní organizace vládní strany a nemůže si dovolit pomluvy, že se v jeho podniku během Ramazanu jí.
Do mnoha restaurací se přes den nedostanete, ale je-li na nich napsáno Iftara acığız (Na iftar máme otevřeno) nebo Iftar mönüsü (Iftarové menu), můžete v nich počítat s dobrou večeří. Dobrý spoleh je na podniky u rybích sádek, na které narazíte zejména v hornatějších oblastech u řek – pstruhy mají báječné.
Čajovny a kavárny jsou většinou otevřené. Sedí v nich zákazníci, povídají si nebo jen tak pozorují cvrkot kolem. Na suchu. Na stolcích jsou jen ubrousky, sem tam cukřenka. Takové vysedávání bez konzumace není běžné jen v malých obcích, ale i ve větších městech, jako je přístavní a živý Trabzon. Někdy nabídnou po optání sáčkovaný čaj (běžný turecký se připravuje samovarovým způsobem a přidělává se tak, že je mimo Ramazan k mání všude po celý den.) Máte-li chuť na tureckou kávu, pochodíte málokdy. Je to nepochopitelné, když víme, že se dá připravit během chvilky. Jediné vysvětlení, které nás napadlo: když kdysi na území dnešního Turecka přicestovala káva, byla mnohými považována za nápoj ovlivňující vědomí, tedy škodlivý, byla pomlouvána a zakazována. Možná to někde podvědomě přetrvává, že nepatří mezi Alláhu libé.
Obchody s potravinami také z valné většiny nezavírají. Lidé přece musí mít kde nakoupit, aby na večer uvařili. Dostanete tam vše – chleba, sýry, ovoce, zeleninu, uzeniny, pití, proč si tedy někde za městem nebo vsí neudělat piknik. Zavřené bývají prodejny nápojů, které mají v sortimentu alkohol, některé malé restaurace a hlavně pekárny. Živo je jen v těch, kde se peče báječný tradiční plackový chléb Ramazan pidesi, který patří na každý stůl při iftaru.
A dožijete-li se ve zdraví pozdního odpoledne, posaďte se tam, kde nabízejí iftar. Nebudete sami, podniky jsou tak půl hodiny před západem slunce plné. Obsluha začne na poslední chvíli kmitat, před každého postaví kromě příboru a talíře vodu, Ramazan pidesi, polévku (vyberete si z nabídky a smíte si do ní nachystat lžíci.) Ve chvíli, kdy zazní hlas muezína a výstřel z děla, všichni jako na povel sáhnou po vodě (většinou) nebo po lžíci – a pomalu, s rozvahou jedí. Po chvíli ticha se hovor znovu rozproudí. Po polévce si lze vybrat z nabídky zhruba šesti i více hotových jídel (zeleninových, z různých druhů masa, místy i rybích) a vícera sladkostí, nejen tradičně ramadánových. Na stole musí být maximum všeho skutečně chvilku před ohlášením konce celodenního půstu, aby se mohli číšníci také na pár minut vzdálit, napít se nebo něco narychlo sníst.
Zhruba na hodinu se ulice vylidní, mnoho obchodů se zavře. V tržnici půlmiliónového přístavního Samsunu ve chvíli iftaru najednou zmizeli prodejci – ve skupinkách veřečeli ve vnitru stánků. Já jim v duchu přála dobrou chuť a na nic jsme se jich v tu chvíli raději neptali, abychom je nerušili.
Iftar se ovšem podává i jinak. Můžete si na něj v některých velkých městech koupit u stánku stravenku za pět tureckých lir (zhruba dvě eura) a najíst se na náměstí pod provizorním přístřeškem s dalšími zájemci. Organizuje to radnice a je to skutečně za babku. Pokud si z jakéhokoliv důvodu raději necháte iftar připravit a chcete ho domů, můžete. Například v Istanbulu vám v tom nic nebrání, donášková služba Alo Iftar funguje bez problémů a nabízí tradiční výběr.
Závěr? Pro cizince v muslimské zemi je Ramazan nebo Ramadán o jídle – že se nesmí přes den, že jen ráno a večer (případně v noci). Musí tedy řešit svoje stravování podle místní situace. Někdy je to jednoduché, jindy je přizpůsobení se poněkud kručivé. Je to ale další krůček k poznání země a jejich lidí, takže tu o Ramazanu asi nečtete naposledy…