Pro většinu lidí kdekoliv na světě to byl úplně obyčejný den. Do doby, než to uviděli nebo o tom aspoň uslyšeli. 11. září 2001 zůstane v každém, kdo v té době už rozum bral, něčím naprosto mimořádným. Nikdo asi nezapomene, co dělal právě v tu chvíli, kdy k němu informace o zřícení dvou obřích budov v New Yorku dorazila. Přesto a nebo možná právě proto, že šlo o tragédii, která zasáhla celý svět, každý k tomu má svůj osobní postoj a třeba i vlastní prožitek. A nemusel být přímo na Manhattanu nebo tam mít své blízké.
Jeden den… a všechno je navždy jinak. Nebo ne?
Irské kino
Když se řekne 11. září, vybaví se mi zcela nelogicky Dublin. Jedenáctého září 2001 se sešlo v dublinském kongresovém centru několik desítek irských podnikatelů, bankéřů a místních právníků, aby si vyslechli z úst zástupců české agentury na podporu investic, jak je Česko úžasná země pro založení nových výrobních podniků. Příliv zejména amerického kapitálu do Irska, které bylo po řadu let považováno z hlediska hospodářského růstu za „tygra“, v té době pomalu slábl – jednak kvůli potížím samotné ekonomiky Spojených států, jednak proto, že v Irsku už nebylo dost pracovní síly. Češi v té době viděli šanci získat jak nové investice silných irských firem, tak přetáhnout některé americké investory z Irska do levnější země, tedy k nám.
Seminář běžel sotva hodinu, když se sálem začal šířit neklid. Řada účastníků nezdvořile vytahovala mobilní telefony, zuřivě esemeskovala, případně i telefonovala. A pak se lidé zvedali a odcházeli. „PODIVEJ SE NA TV, SPADLO WTC“, četla jsem i já na svém displeji. Nějaký špatný vtip?
To už se ale začali přítomní shlukovat v předsálí okolo velké televizní obrazovky. Mnozí si chvíli mysleli, že bortící se World Trade Centrum (WTC) je jen ukázkou z nějakého nového katastrofického filmu. I ten, kdouž pochopil, že je to pravda, nemohl tomu uvěřit. Všichni sice viděli, že za pádem nejvyšších budov na Manhattanu stojí letadla, ale že šlo o teroristický útok, se potvrdilo až později. V každém případě se v tu chvíli investice staly nezajímavou kategorií. A brzy poté se objevily obavy, že s přílivem kapitálu do Irska, do Česka a asi i kamkoliv jinam to bude minimálně po nějaký čas horší, než si kdo mohl myslet. Předčasně ukončený dublinský seminář v tom nesehrál žádnou významnější roli.
Na palubě letadla, které ten večer mířilo z Dublinu do Prahy, bylo podivné ticho. Všichni byli rádi, že let nebyl zrušen; zároveň si někde v hloubi mozkových závitů zkoušeli představit, že by tohle letadlo nemuselo přistát na Ruzyni. A každý si ve své hlavě přebíral, co to všechno znamená a hlavně, co tobude znamenat.
Sen českého revolucionáře
Teď malá odbočka. Nemusí s tím každý souhlasit, i já jsem už trochu přehodnotila svůj pohled. Ale začátkem 90. let jsem si myslela, že mezi nejšťastnější Čechy patří ti, kdo prožili mládí v komunistickém režimu a z
astihla je listopadová revoluce (pro ty, kdo nepamatují: to byla ta česká, sametová, v roce 1989) ve věku mezi dvacítkou a třicítkou. Proč? Za prvé: měli za sebou tu šedou zkušenost ze socialistického Československa, tudíž můžou srovnávat a těšit se z nově nabyté svobody víc než ten, kdo nesvobodu nepoznal. Za druhé: měli tu čest prožít přelomové revoluční dny. A za třetí, měli před sebou ještě natolik dlouhý kus života, aby si té svobody mohli užít.
Ne všechno se nakonec vyvinulo tak, jak jsme si představovali. Ale zůstaňme jen u té nejhmatatelnější svobody, svobody pohybu, cestování. Otevřely se hranice, mnohé země rušily víza, Češi byli skoro všude vítáni. Představovali jsme si, že zaletět si před Vánocemi na pár dní do New Yorku bude méně obtížné než vyjet za socialismu do NDR pro boty (pro ty, kdo nepamatují: NDR, spřátelená Německá demokratická republika, dnes východní část Spolkové republiky Německo, jezdilo se tam pro boty značek, které u nás nebyly).
Jenže 11. září všechno změnilo. V tomhle směru měl pravdu ten, kdo říkal, že „už nikdy nebude všechno stejné jako dřív“. Vyplňování formulářů, hodiny čekání na letišti, důkladné kontroly všeho a všech, značná omezení v tom, co lze mít v zavazadle, nový systém registrace, všude kamery, kontroly… Velký bratr tě vidí… Chuť zaletět si do Ameriky mnohé cestovatele opustila.
Každý rok ve stejnou dobu
Druhý zážitek, který se mi vybaví v souvislosti se zářím 2001, je přímo od Ground Zero, tedy místa, kde se před deseti lety tyčila „dvojčata“. Stála jsem tam dva měsíce po teroristických útocích a mezerou v plechovém ohrazení fascinovaně hleděla do díry ještě plné ohořelého stavebního materiálu. Metro končilo stanici před WTC, další východ byl stále zavřený a uvnitř bylo cítit kombinaci spálené umělé hmoty a něčeho dalšího, nedefinovatelného. Když jste vyšli z podzemky ven, štíplo vás to do nosu. Nebyla to jen představa.
Nákladní auta odvážela z místa tragédie všechno, co po zřícení budov zůstalo, každý den dlouho do noci. Pracovalo se pod světly obrovských reflektorů. Zbytky trosek vrhaly děsuplné stíny na celé náhle divně prázdné prostranství. Každý to zná z fotografií, které se později objevovaly v médiích. Tenhle pohled na trčící trosky byl o mnoho působivější než záběry tichého letadla mířícího na pozadí blankytně modré oblohy do věže WTC.
Ti, kdo někoho v budovách ztratili, případně měli jiný vztah ke Ground Zero, a nebo prostě z úcty k třem tisícům zemřelých, se každý rok na tohle místo vracejí. Koná se tady vzpomínkový ceremoniál, čtou se jména těch, kdo zahynuli. A tady můj třetí silný zážitek:
11. 9. 2004. V kavárně Essex Cafe na Liberty Street, která sousedí s místem, kde stálo WTC, se u umakartových stolků střídají hlavně muži v uniformách, na rukávech nášivky NYPD (New York Police Department) nebo FDNY (Fire Department of New York). Před sebou půllitrové papírové poháry s řídkou kávou a v očích smutek. Někteří přicházejí i s fotografií kolegy, přítele, příbuzného. Většina z nich je tady potřetí, každý rok ve stejnou dobu. Newyorští policisté a hasiči, muži i ženy, z nichž mnozí zažili onu tragédii na vlastní kůži, na ten den nezapomenou, ani kdyby chtěli. Dopijí kafe a vyjdou ven přesně ve chvíli, kdy se rozezní hudba.
Rána pro ekonomiku?
Hned po 11. září se rozběhly diskuse o tom, jak dalece tahle událost negativně ovlivní americkou, ale i celosvětovou ekonomiku. První ránu dostala newyorská burza. Index Standard & Poor´s 500, který je považován za jakýsi barometr toho, jak se americké ekonomice daří, spadl den po útocích o pět procent, ale ani přes poklesy v dalších dnech se žádná tragédie nekonala. Mimochodem, americká ekonomika už byla stejně zpomalená, dolehly na ni důsledky splasknutí takzvané internetové bubliny (pro ty, kdo nepamatují: jednalo se o pád sektoru internetových společností označovaných jako dot.com, do kterých se bezhlavě investovalo). Po pár měsících už se nedalo dost dobře rozklíčovat, co vlastně byl dlouhodobý vliv teroristického útoku a co důsledek internetového prozření.
V prvních měsících po útoku trpěly letecké společnosti. Ale ani tady není jisté, zda pozdější krach některých z nich měly na svědomí pokles zájmu o cesty letadlem, bezpečnostní opatření, jež musely postupně zavádět, drahá ropa nebo prostě jen špatná manažerská práce. Potíže měly aerolinky už i předtím. A co víc, za tři roky po newyorské tragédii bylo ve vzduchu stejně lidí jako předtím – i v Severní Americe.
Jak už to tak bývá, i tragédie rozměru teroristického útoku na WTC měla své pozitivní důsledky, i když v porovnání se škodami na majetku a hlavně na duších pozůstalých jen minimální. Tak třeba v USA citelně vzrostl zájem o mobilní telefony, který v té době ne každý Američan vlastnil. Díky těm, kdo z WTC ono zářijové ráno volali, měli ti venku celou katastrofu uvnitř hroutícího se pekla v přímém zvukovém přenosu.
Někteří experti z průmyslu doufali, že důsledky útoku v podobě odvetných opatření Američanů v Afghánistánu podpoří firmy v mikroelektronice, že bude větší zájem po jejich produktech, které se dají využít například pro řízené střely. To se ale neprokázalo.
Jsou ale věci, které jsou jisté. Například že neštěstí v New Yorku (stát New York) posílilo pozici protějšího břehu řeky Hudson, tedy státu New Jersey. Právě sem se odstěhovala část byznysu z dolního Manhattanu. Některé firmy se tam přesunuly na přechodnou dobu, ale řada jich tam zůstala.
Co by bylo kdyby…
Jak by vypadal svět, respektive světová ekonomika, kdyby k onomu útoku na WTC nedošlo? Neoddiskutovatelným je fakt, že po útoku na dvojčata dramaticky vzrostly náklady na protiteroristická opatření. Týkalo se to především rozpočtu USA, z něhož začalo plynout víc prostředků na bezpečnost a na armádní výdaje, přesněji na udržování vojenských sil v Afghánistánu a později v Iráku. Dlužno ale připomenout, že do Iráku by Američané nejspíš vstoupili i bez 11. září.
Dnes jsou USA, co se veřejných financí týče, v takovém stavu, že přišly o nejlepší rating. Jestli by ale americký rozpočet vypadal jinak, kdyby WTC ještě stálo, těžko říct. Čínské nejvyšší vedení si myslí, že ano. Prostřednictvím státní tiskové agentury Nová Čína Američanům vzkázalo, že by měli přehodnotit své vojenské výdaje a místo toho řešit vysoké zadlužení. Před pár lety by se každý takovým radám z východu zasmál. Za situace, kdy je Čína největším zahraničním věřitelem americké vlády, to už taková legrace není. Mimochodem, když jsme u Číny, ta by posilovala své postavení na mapě světa i bez útoku na USA.
Spokojený volič nade vše
Ale jsou tu i další otázky: Existuje nějaká souvislost mezi 11. zářím2001 afinanční krizí, která přišla o pár let později? Někteří ekonomové, mezi nimi i nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, tvrdí, že na finanční krizi a následné ekonomické potíže, které zachvátily Spojené státy a poté i Evropu, teroristický útok vliv měl, i když nepřímo. Nebyla to podle něho sama tato tragédie, ale postoj tehdejších politiků, kteří ve snaze povzbudit Američany, pobízeli k větší spotřebě. Součástí tohoto volání byla i politická podpora nízkých sazeb a půjček pro všechny. Právě úvěry i pro ty, kdo neměli na splátky, spolu s nedostatečnou regulací, byly na začátku budoucích krachů ve finančním sektoru.
Ale ani tady nikdo zpětně neposoudí, zda by George W. Bush (pro ty, kdo nepamatují: 43. americký prezident, 2001 – 2009) a jeho blízcí nezaujali stejný postoj i bez WTC. Jak už bylo řečeno, ekonomika byla oslabená po splasknutí už zmíněné internetové bubliny. A politici donedávna raději viděli spokojené voličské tváře než vyrovnaný rozpočet.
Jednou to asi přijít muselo
Jsou to všechno jen takové čistě akademické úvahy. Je pravděpodobné, že kdyby se nestalo něco takového 11. září, stalo by se něco jiného, podobně hrozného 2. května nebo třeba 19. listopadu, nebo někdy jindy. Nakonec i o něco méně tragický teroristický útok v roce 2004 v Madridu by sám o sobě směřoval k posílení bezpečnostních opatření. Jednou to asi přijít muselo.
Někdo říká, že 11. září bylo dnem, kdy lidé na celém světě přišli o svobodu. Je pravda, že kdo si před deseti lety spojoval pojem globalizace s větší osobní svobodou, musel uznat porážku. Svět je sice více propleten a pospojován, ale není bezpečnější, ani k lidem vstřícnější. Možná jsou mezi námi lidé, kteří by chtěli tvrdit, že se jich vlastně nic z 11. září nedotklo a netýká a že všechno s tím související znají tak maximálně z televize. Že na letiště nechodí a dovolenou tráví maximálně v Jizerských horách. Žijí v omylu. Znamení 11. září si v sobě neseme všichni. Přinejmenším jsme bohatší o tu jednu vzpomínku. Nebo spíš chudší. O iluzi, že člověk přece nemůže takového vražedného šílenství být schopen.
Vydáno pod