Vzpomínky na Izrael

7) Autobusové nádraží jako Václavák – Přesto, že obdivuji, co Izraelci dokázali, jak z ničeho vybudovali svá krásná města, jak zemi zalesnili a zúrodnili, přesto i zde platí – čeho je moc, toho je příliš. Pod tento slogan přiřazuji především nové autobusové nádraží v Tel Avivu. Podle mého názoru, nádraží se tomu říká jen kvůli zmatení nepřátel. Autobusové nádraží je v tomto případě zřejmě krycí název pro nově vzniklé město, jež mnohým útočným sousedům mělo zůstat utajené.

Přijela jsem se synem autobusem z Jeruzaléma a vůz s námi projel po rampě přímo ke vchodovým dveřím, které se před námi, kteří jsme vystoupili, automaticky otevřely. Představte si, že každé izraelské město má takovéhle svoje vlastní dveře. Vstoupili jsme s vidinou, že projdeme chodbou a na druhém konci vyjdeme do telavivských ulic. Ale ouha, to, co se před námi zjevilo, bylo totálně mimo naše chápání (o orientaci nemluvě). Ocitli jsme se v 6. patře obrovského betonového monstra, které se rozkládalo na ploše asi našeho Václavského náměstí.  Uvnitř zmateně pobíhali lidé, ne nepodobní laboratorním myškám v bludišti, kde se bádá nad jejich inteligencí. Cestující v tomto labyrintu evidentně prohrávali. 

Jediné místo, kde se pohyb zastavil, bylo před informacemi. Tam se utvořila dlouhatánská fronta, která vypadala jako nějaké hodně kruté umělecké dílo - výrazy lidí odrážely pocit strachu z blížící se apokalypsy (nebo možná už přišlé). Unavení informátoři za sklem vypadali, že katastrofa se už dostavila a zůstala natrvalo. Nechtělo se nám být součástí tohoto smutného uskupení a rozhodli se, že cestu, která nás zavede ke stanovišti městských autobusů najdeme aktivně sami. Našli jsme mnohé – značkové butiky, všechny obchody světa, knižní veletrh, tělocvičny s jógou a výukou kung-fu, pizzerie, hot dogy, dráhu pro kolečkové brusle, několik divadel a kinosálů, kluziště (v horké Izraeli nevídaná záležitost) a ještě spoustu zbytečných věcí, na které jsem ihned zapomněla. 

  • Autobusové nádraží v Tel Avivu zdroj: Wikipedie
  • Jedna z dopravních ramp nádraží zdroj: Wikipedie

Zpočátku jsme byli ohromeni a velkým zaujetím jsme prozkoumávali zákoutí tohoto podivného světa. Ale po nějaké době, kdy jsme stále nevěděli, kudy se dostaneme ven, jsem přeci jenom začala být nervozní. Ale jelikož jsem byla se svým synem, já, dospělá, tudíž vševědoucí, snažila jsem se podržet výraz, že je to vše naprosto normální a že si tu vřavu strašně užíváme. K nesmírné spokojenosti adolescenta, jsme si dali několikrát pizzu, opakovaně zmrzlin, shlédli zápas kung-fu (či co to bylo), neminula nás divadelní pohádka a vrcholem všeho byly naše návštěvy exkluzivních toalet. Motali jsme se tam celé odpoledne a můj statečný úsměv začal pomalu tuhnout. 

Naštěstí, když můj syn konečně pochopil, že jsem v úzkých a smířena s tím, že zbytek života prožijeme na telavivském autobusovém nádraží, převzal velení a zřejmě díky akčním sci-fi filmům, na kterých byl přes protesty všech pedagogů odkojen, našel cestu ven. Do městského autobusu jsme nenastoupili, radostně jsme šlapali ulicemi, nad hlavou nekonečné podvečerní nebe a strašně spokojeně jsme dýchali městský vzduch.

Izraelci dokázali hodně, ale ne vše se jim opravdu povedlo.

Wikipedie – heslo: Telavivské centrální autobusové nádraží:

Nádraží bylo otevřeno až v roce 1993. Zaujímá pozemek o ploše 44 dunamů (4,4 hektaru), má několik pater a 230 000 čtverečních metrů vnitřních prostorů. Budova je předmětem odborné i laické kritiky jako zbytečně rozsáhlá, nepřehledná a špatně propojená s okolním městem. Někteří architekti dokonce navrhují jeho demolici a obnovu původního měřítka zástavby. Výstavbě nádraží totiž padlo za oběť několik bloků původní zástavby. Nedaleko odtud stávalo Staré telavivské centrální autobusové nádraží.

Nádraží v Tel Avivu bylo po dlouhou dobu vůbec největším světovým autobusovým terminálem. V roce 2010 bylo předstiženo nádražím Millennium Park Bus Depot v Dilí v Indii.

Přejt na předcházející kapitolu 6)Veřejná doprava

/Závěr 8) Masada - Mrtvé moře příští týden/