Ruská tradice carské moci

Vcelku mě pobavila rošáda (jak svérázný tah v ruské politické partii nazval sám Vladimir Vladimirovič Putin a cynicky dodal, že byla roky chystána) v kremelských funkcích: Medvěděv za Putina. Putin za Medvěděva. Nejspíše na dvanáct let. Obveselilo mě to a v lecčems utvrdilo. Upozorňuji: nejsem rusista. Nejsem ani historik euroasijského prostoru. Ani politolog, zabývající se veřejnou činností tamtéž. Přesto přečetl jsem mnoho ruského a o Rusku. A také o Sovětském svazu. Byť to vlastně byl jenom takový zastřený název Velké Rusi. Což je jeden z problémů, které mě při porovnávání některých souvislostí už tenkrát „dávno“ zaujaly.

Kupříkladu o Velké Británii či o Francii, Španělsku atd. jsem se učil, že to bývaly koloniální mocnosti. O SSSR a jeho předchůdci Rusku v tomto smyslu ani slovo. A jak asi přišla tato východní velmoc ke všem těm kdysi připojeným územím, například ke Gruzii, Litvě či Ázerbajdžánu? Či také: Yankeeové prý ukradli Ameriku Apačům, Dakotům, Čejenům, Černonožcům, Komančům, Navajům a jiným indiánům. Platí tedy také, že Rusové odcizili Sibiř Jakutům, Burjatům, Čukčům, Chantům, Nanajcům, Evenkům a dalším? Já jim to nevyčítám, jenom, že o tom se nikde ani nehlesne. Jsem přesvědčen, že se k nim dobyvatel Sibiře, kozácký velitel Jermak Timofějevič, nechoval lépe než bílí muži k rudým. V těchto ohledech, zdá se mi, požívá Velká Rus, potažmo Sovětský svaz, ve většinovém veřejném mínění zemí Koruny české jakousi podivnou toleranci (či ignoranci?) v zahraničně politické mravouce a dějepisu.

Ale to bychom zabíhali. Je ještě řada dalších zvláštností, o nichž se příliš nemluví. A co mě nyní velmi zajímá, je věčná ruská tradice absolutní moci carů. Rozhodovali o všem. O postavení bojarů a majetku. O životě mužiků. Bez carského „ukazu“ se v zemi nemohl nikdo ani, s odpuštěním, ubzdít. Přečtěte si knihu Alexandra Jakovleva Rusko plné křížů. Mluví se v ní o historické ukotvenosti, o způsobu víry, o nadvládě chánů ze Zlaté Hordy, kteří odnaučili Rusy úctě k životu, o problému věčné neexistence soukromého vlastnictví. A z toho všeho čpí jakýsi tradiční nezměnitelný carismus nejen jako otázka stylu vládnutí, ale také způsobu obecného života.

Myslím si opravdu, že to je země, která nedokáže žít bez toho, že by ji ovládal car. Imperátor (ten titul přijal Petr Veliký roku 1721). Ale také blagorodnyj. Vseděržavnyj, Bogom izbrannyj. Samoděržec věčnyj. Gosudar. Carství je ruskou věčností. Dovolím si tvrdit, že pokračovalo i po říjnovolistopadové revoluci v roce 1917. Tehdy samozřejmě nezvítězil lid, jak jsme byli klamáni po desetiletí. Triumfátorem tohoto převratu byla skupina výrazně menšinová, nicméně perfektně organizovaná, s promyšlenou taktikou a s inteligentním, mazaným a řádně tvrdým, či lépe - bezohledným vůdcem-carem v čele, Vladimirem Leninem. Stalin pak uchvátil kremelský stolec zcela ve stylu drsných ruských carů Ivana Hrozného a Petra Velikého, které obdivoval, když se krvavě vypořádával se všemi, kdo by ho mohli ohrozit a pro jistotu i s těmi, jež něco takového ani nenapadlo. Důležité bylo, že to napadlo jeho. Lze říci, že komunismus (či bolševismus) byl jenom ideologická zástěrka pro pokračující samoděržaví. Carský komunismus, nebo komunistické carství.

Po roce 1989 se Rusko nějakou dobu zmítalo v pokusech o jiný styl vládnutí. Pak pochopilo, že to asi jinak než skrze cara nepůjde. Tak ho nyní definitivně znovu má. Není bez zajímavosti, že se jmenuje Vladimir. Kdysi jeden Vladimir, říkali mu Jasné Slunéčko (zda upřímně nebo povinně, kdo ví…), velkokníže kyjevské Rusi, zavedl v zemi pravoslaví. Už řečený Vladimir Uljanov, českým básníkem zvaný „Lenin - maják, Lenin - zvon, Lenin - maják, Lenin - zvon/ Maják - zvon,/ Lenin“, zase bolševismus. Co zavede Putin, nechme Rusům, mají větší a hlavně zvyklejší hlavu. I když bychom měli být ostražití, protože většina carů byla velmi citlivá na to, co získali jejich předchůdci. Zvlášť pokud ono získané mezitím nějakou shodou okolností velkoruské samoděržaví ztratilo. Odkud jednou pila kobylka slavných ruských bohatýrů Buruška-kosmatuška, měla by se napájet stále, zní opakující se krédo moskevských vládců. Ale to je ještě otázka budoucnosti. Uvidíme.

A ještě závěrečná poznámka. Četl jsem onehdy, že politický systém v současném Rusku je nazýván řízenou demokracií. Myslím, že to není tak docela přesné. Více by dle mě sedělo: carská demokracie.