Na výstavě Kontroverze v pražském Rudolfinu, zkoumající etické a právní hranice fotografie, je nejkontroverznější to, že vlastně není vůbec kontroverzní. Snímky, které tu visí, si návštěvníci prohlížejí s mírnou odtažitostí, protože jsou zcela ponořeni do studia vysvětlujících textů, jež fotografie doprovázejí. Ale ani v okamžiku, kdy text – text opravdu za nic nemůže – odloží a pozornost plně upřou na fotografický materiál, není vidět sebemenší záchvěv údivu nebo znechucení. Obrazy mrtvol, dětské nahoty, mediálních podvodů a loupeží, to všechno jako by tu už dávno bylo. Všechno už jsme viděli, nic nepřekvapuje. Jsme zvyklí.
Skandální kontroverze fotografie: „zjevování nezjevného“
Hrůza v souvislostech
Nápis u vstupu do výstavní síně, varující před šokujícími a jinak nepříjemnými záběry, je tedy vcelku zbytečný. Setkání s hrůzou už není hrůzné, zřejmě proto, že už jí je tolik, že ji bez přímého dotyku nedokážeme jako hrůznou vnímat. Nejhrůznější zážitek je pak pohled dětských očí, který by měl být čistý, průzračný a nevinný, ale ve skutečnosti je plný dávno viděných a všelijak manipulovaných obrazů počítačové animace, videí na YouTube případně filmových triků.
K mravní a právní hranici, o níž výstava vypráví, se tedy musíme dostat skrze slovo. Nevystupuje z fotografií samých, nýbrž z rekonstrukce souvislostí, jež s fotografiemi souvisí. Etická hranice a právní souvislosti, porušení společensky akceptovatelných mezí a osobních či vlastnických práv, souvisí s kontextem, v němž se snímky objevují. To je také důvod, proč je na výstavě nemůžeme vidět. Naše pozornost je obrácena ke kontextu a hranicím, které se v něm rýsují, nikoli k fotografii jako takové. Vyplývá z toho, že fotografie sama o sobě neexistuje, protože ji vždy uvádíme do nějakých souvislostí a mluví jedině v jejich rámci. Co by se stalo, kdyby popisky, šikovně vyvedené do rozloženého katalogu, jenž si každý může sestavit podle sebe, zmizely? Zmizely by nejspíš i fotografie, protože bychom si s nimi nevěděli rady, přestaly by mluvit.
Zvěstovatelé
Výstava Kontroverze umožňuje setkání s fotografií v roli nástroje, instrumentu, který přenáší nějakou zprávu, message, řečeno moderní anglořečí. Je to známá představa, stará snad jako lidstvo samo. Jazyk, ale vlastně všechna média jsou tu od toho, aby nesla zvěst. Schovávají se, aby mohla vypovídat. Nejsou vidět, aby mohlo být viděno to podstatné – sdělení či výpověď.
Kontroverzní zkušenost na výstavě Kontroverze přichází až ve chvíli, kdy se oko pokouší zbavit vyslovovaného poselství a věnuje se čistě tomu, co a že se tu ukazuje. Ruka, utržená při pádu obchodního centra v New Yorku, vystupuje na pozadí sutin, zbavuje se jich a je najednou sama pro sebe. Po několika minutách upřeného pohledu roste její nepřípadnost a obludnost. Překračujeme hranice světa, v němž je ruka vždy někoho a k něčemu, i když leží mrtvá. Ale tato ruka najednou nemá účel, nehodí se k ničemu, ani k pohřbení, je tu sama za sebe, jen tak – ruka!
Skutečná kontroverze – chvíle, kdy se fotografie vzpírá, staví se proti nám, proti našemu pohledu naučenému na mimoobrazový výklad – přichází až tehdy, když se propracujeme vrstvami více méně připravených vysvětlení a sdělení tam, kde vládne prvotní kouzlo fotografie, spočívající ve „zjevování nezjevného“, které jediné ospravedlňuje nárok fotografie na zařazení do říše umění.
Až za tímto závěsem tajemství čekají na odpovědi kontroverzní otázky. Třeba ta, která se ptá, jak je možné, že vzdor staré západní tradici spojující dobro s krásou se krásné skrývá i v tom největším násilí, třeba v ničivém atomovém hřibu nebo v utržené ruce na sutinách spadlého mrakodrapu. Etika se perverzně miluje s estetikou – ale k jakému soudu tenhle skandál poslat?
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)