Turci si rádi připomínají svá prvenství, zejména ta aktuálně využitelná. Mezi ně patří i první válečný pilot černé pleti. Jmenoval se Ahmet Ali Çelikten, přezdívali mu Arap Ahmet. Jeho babička pocházela z území dnešní Nigérie a byla prodána jako otrokyně na trhu v Istanbulu, zřejmě těsně před jeho zrušením v roce 1847. Jeho matka, už svobodná občanka, si vzala dalšího černocha, jehož předkové se do Osmanské říše dostali podobným způsobem. Ahmet Ali byl jedním z jejich tří dětí. Těsně před vypuknutím 1. světové války dostudoval na námořního důstojníka a odjel do Berlína, kde prošel leteckým výcvikem. Na podzim roku 1916 nastoupil jako první černý vojenský pilot do aktivní služby. Bylo to jen pár měsíců před Američanem Eugenem Jaquesem Bullardem z francouzské Cizinecké legie. Stal se nejstarším z rodiny pilotů. Těmi byli i jeho dva synové, jeden zeť a jeden vnuk.
„Barevný“ rasismus v Turecku není
Dnes v Turecku mnoho černochů nevidíte. Ne že by nebyli. Jsou, ale většinou tam, kde jsou i jiní cizinci, například v Istanbulu, v některých turistických oblastech, sem tam i v hlavním městě. Potomci Afričanů, kteří se na území dnešního Turecka přistěhovali v rámci Osmanské říše nebo sem byli prodáni jako otroci, žijí na Egejském pobřeží, v Istanbulu, okolo Antalye a Alanye. Historicky se jim říká Arap (Arabové) nebo Zenci (čti Zendži), ani jedno není pejorativní název. A dnes jsou z nich Afro-Turci. Obyčejní Turci z vnitrozemí a na východě však lidi černé pleti znají leda tak ze zahraničních filmů, hip-hop hudby a sportovních přenosů. Přitom geneticky je Turecko již od pohledu velmi různorodé. Od blonďatých modrookých typů přes zrzavé a běžně hnědovlasé až po snědé černovlasé. Od euroamerických po asijské typy. Vzhledově máme my Češi různorodost značně menší a jen díky menšinám a přistěhovalcům se to mění. Ale tady se nejedná o cizince. Je to dědictví velkého impéria a území mnoha dějinných křižovatek. Zkrátka, jsou to všechno Turci. Černá pleť tu ale bývá výjimkou.
Já tu znám černošky dvě, obě jsou cizinky. Jedna sem ujela před válkou na Pobřeží slonoviny za studující dcerou, druhá přijela s rodinou z jedné západoevropské země, protože tu dlouhodobě pracuje její manžel. Zatímco já si myslela, že jsou tu před rasovými omyly lidé imunní, zkušenost těchto dvou žen a jejich rodin hovoří o něčem trochu jiném, i když se jedná o něco trochu odlišného než u nás. Vyprávěly mi o třech typech reakcí, pomineme-li cizineckou komunitu, kolegy v práci a zcestovalé lidi ze vzdělaných vrstev. Někteří dělají, že si jich nevšímají, že nejsou, nezavadí o ně pohledem zcela cíleně. Zjevně nevědí, jak reagovat. Jiní z nich nespustí oči s velmi zvědavým výrazem, jako kdyby viděli klokany v zoo (což se tu může přihodit v menších obcích cizincům obecně, zejména těm, na kterých je jinakost hodně poznat.) Třetí jeví zcela upřímný a přátelský zájem, oslovují je, dotýkají se jich a jsou často přesvědčeni, že se jedná o osobu ze Somálska (jiné africké země je prý moc nenapadají, o euroamerickém prostoru nemluvě.) Taková pozornost ovšem nemusí být vždy příjemná. Když chcete poznat i místa, kam mnoho turistů nezabloudí, a každý se tam na vás věší, chce se vás dotknout, okukuje vás a jste jediným objektem pozornosti v celém okolí po několik dnů, tak to obtěžuje a kazí radost z dovolené s rodinou. Děti jedné ze zmíněných kamarádek o prazdninách po dvou dnech cestování stále častěji utíkaly před lidmi do auta, kam na ně nikdo nemohl. Prázdninová cesta se zkrátila a program se musel pozměnit, aby bylo všem příjemně.
Proč takové reakce? Důvodů je několik. Tím hlavním je asi skutečnost, že více než polovina Turků nejen nikdy nevyjela za hranice své země, ale ani mimo svoji provincii, někteří se nedostali za celý svůj život dále než k nejbližšímu městu, pokud vůbec někam. Vzdálenosti jsou tu poměrně velké a příjmy méně vzdělaných vrstev, které tvoří vetšinu populace, nízké. Politika „Turecko nade vše“ zájem o ostatní svět také příliš nepodněcuje. Tito lidé o cizině vědí jen to, co vidí v televizi. Chatrné vzdělání sice mnohým z nich umožňuje číst a psát, ale to, co bezprostředně nepotřebují k životu a své práci, si ze školy nepamatují. Když třeba někde řeknu, že jsem z České republiky, pro jistotu dodávám, že to dříve bylo Československo. Ani to někdy nebývá relevantní informace. Například kadeřník se mne po dalších deseti minutách lámané konverzace zeptal, zda moje země leží v Evropě. Turečtina stále nemá spisovnou formou uznané slovo pro Čecha, oficiálně ho nahrazuje výraz „osoba z České republiky“, a turecká verze Googlu nabízí vyhledávání v českoslovenštině (i když slovenštinu zvlášť tam má taky). Když se ale dostanete za tuto překážku, živě se zajímají o všechno.
V Turecku problémy s rasismem definovaným barvou pleti nemají. To by tu musel být jeho případnou obětí každý druhý. Neznamená to ovšem, že tu žádné předsudky vůči skupinám lidí neexistují – projevují se i v politice. Ale o tom někdy jindy…