Víkendové demonstrace proti hamižnosti finančníků oživily starou debatu na téma – kdo za tuhle krizi může? Salonní liberálové tvrdí, že politici a potažmo voliči, kteří ve vzájemném spolčení dopustili žití států nad poměry, což vedlo k předlužení a tím k dnešním problémům tržní (ne)důvěry. Opačný názor – který už dávno nezastávají jen levicoví radikálové, ale kloní se k němu i některé světové ekonomické autority – naopak říká, že selhaly tržní mechanismy, protože trh funguje jen tehdy, může-li pracovat s přesně určitelnou hodnotou vstupů a výstupů, a to se v případě nadhodnocených a všelijak kamuflovaných cenných papírů nestalo. A tak jako už tradičně neoliberální hlas křičí „příliš státu“, z druhého břehu zaznívá „více státu“.
Politická ekonomie: jiná cesta z krize
Vzniká tak neproniknutelná bariéra, proslulá „čínská zeď“, vytvářející dojem, že běh hospodářství má být buď ryze ekonomický proces, anebo záležitost sofistikovaného politického řízení. Jako by obě věci už ani nešly dohromady; jako by nebylo přirozené, že ekonomika a politika se doplňují. Politická ekonomie, spojení, které se už dnes kvůli negativním vzpomínkám na časy komunistické propagandy nepoužívá, přitom nejlépe odpovídá tomu, co se uvnitř ekonomik, včetně té globální, děje.
Věda par excellence
Rozčilení lidé po celém světě vyšli do ulic nikoli pouze proto, aby si vylili vztek na zlé banky a finančníky, kteří by měli platit dluhy ze svých spekulací, ale hlavně proto, aby upozornili na „nerovnováhu mezi vinou a odpovědností“, protože to druhé, ať už má vinu kdokoliv, nakonec vždycky nese stát a tedy daňoví poplatníci jako věřitelé poslední instance. Volání pro spravedlivější ekonomice není nutně voláním po starých časech socialistického hospodářství, jak se snažili naznačit někteří obzvláště liberální ekonomové, nýbrž po obnovení rovnováhy mezi politikou a ekonomikou. Přesněji řečeno: je to pokus připomenout, že ekonomika není nějaký výjimečný obor, žijící sám pro sebe, a že ekonomie není věda par excellence, jak bohužel netvrdí pouze český prezident-ekonom, ale že ekonomika vždy již funguje v rámci společenských souvislostí, které nemůže, ba NESMÍ řídit, jako se to stalo před krizí, z níž se svět nemůže dostat mimo jiné právě proto, že politika, kterou teď najednou všichni potřebují (ekonomika si sama rychle nepomůže a rychlá pomoc je politická nutnost) nemůže na ekonomiku dosáhnout a že všechny aktivní politické kroky považují neurotičtí investoři za nedostatečné.
To v podstatě znamená oživit a kultivovat UMĚNÍ politické ekonomie, na něž se v nadšení k nekonečným možnostem finančních trhů a jejich instrumentů zapomnělo. Ale opět: není to totéž, co podřídit ekonomiku jednomu politickému názoru, svázat ji se státem a udělat z ní služku politiků, kteří díky tomu budou snáze lovit voliče. Žádný návrat k pseudomarxismu komunistických večerních univerzit. Je to mnohem prostší. Pro začátek by stačilo vyjít z vědomí, že každé politické rozhodnutí má rozsáhlé ekonomické dopady a že každá ekonomická aktivita ovlivňuje sociální vazby a zpětně limituje rozhodování politiků.
Malá revoluce
Vypadá to všechno banálně, až triviálně. V kapitalistických společnostech založených na maximalizaci zisku se ale taková změna přístupu blíží malé revoluci, o níž se také v souvislosti s víkendovými demonstracemi proti hamižníkům začalo ironicky hovořit. Ve světě takové politické ekonomie se totiž všechno a vždy dělá s ohledem na něco, vzhledem k něčemu, s vědomím druhých, jiného. Vychází se od sebe k celku a pak teprve s jeho vědomím znovu k sobě. Není to státní socialismus, ale ani kapitalismus. Ale komu dnes na cestě z krize ještě záleží na ideologických pojmech…
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)