Nové kolo arabského pokeru

Nelze pochybovat o tom, že smrt jednoho starého plukovníka v Syrtě byla jen symbolickým koncem předehry velkého nastávajícího zápasu o budoucnost Libye. Ba ještě víc – spíše o nové poměry v celém arabském (potažmo i arabsko-africkém) světě.

Dost pozdě se k podílu na vítězství nad starou vládou v Tripolisu přihlásil také Barack Obama, ale to už bylo jen málo účinné gesto solidarity s hlavními aktéry (Francií a Anglií) a taky snaha tvářit se, že ve velení NATO je vše v pořádku „při libyjské kampani“. Samozřejmě že není a nebylo. Což je vůbec myslitelné, aby některá ze zemí NATO začala válečnou akci bez vyhlášení války a začala válku, aniž by o tom dřív ztratila slovo na poradě s ostatními členy. A nakonec – aby začala bombardovat jinou zem, aniž by jí válku vůbec vyhlásila?! To vše se stalo. Turecko, také člen NATO, si zase osobuje útoky na Kurdy nejen „doma“, ale taky u sousedů, za svými humny a Severoatlantická aliance to vnímá skoro jen jako občas hlučný mejdan ve vedlejším domě.

To se dá pochopit jen v souvislosti s jinými problémy, z nichž hlavní politické aktéry světa bolí hlava ještě víc. O jaké problémy jde? První mají globální hospodářsko-strategický význam: evropská číše řeckého bolehlavu a americký rozpočtový pohár, ne-li přímo cisterna předvolebního bolehlavu. Druhé problémy jsou vojensko-strategické. Jde o zítřek Afghánistánu, stále hlubší bezpečnostní nekrózu Pákistánu, nedohledno stability v Iráku, syrskou prachárnu, nekonečnou tragedii izraelsko-palestinskou se stále víc nakloněnou rovinou ve vztazích Egypta a Izraele.

A koneckonců nikdo neví, zda nejsme na pokraji války, o jejíž výbuch se postará Teherán. Od výměny Šalita za tisíc Palestinců se nezklidnilo nic. Naopak desítky iránských raket prší na Izrael z Gazy. Svět se tváří jako by šlo o jakési triviální chuligánství a klidně akceptuje Palestince ve strukturách OSN a přehlíží, že nejsou schopni (vlastně nechtějí) ukáznit své zuřivé teroristické radikály. A přitom kdyby byl rázně – už před mnoha lety – vynucen v oblasti kolem Izraele mír, tvorba stability na Blízkém východě by měla zásadní šanci na úspěch.

Ještě loni se Daniel Bell, velký politolog (mimo jiné tvůrce pojmů konzumní a kasinový kapitalismus), ptal, zda zájmům „prvních zemí světa“ náhodou nevyhovují lépe středověké struktury (mocenské, vládní i psychologické) na Blízkém a Středním východě. Je dobré mít na paměti, že tyto struktury zůstávají, i když takové „celebrity“ jako Usáma bin Ládin či Muammar Kaddáfí už jsou po smrti. Začátkem tohoto roku arabské jaro vypadalo velmi slibně. Zasilo naději velkých změn. Jaká je sklizeň? Tunis to začal – vývoj vzbuzuje rozpaky. Důvodem je, že není na obzoru naděje na hospodářský a tedy i sociální pokrok. Směrem k němu měla či mohla živá pochodeň nešťastného zelináře posvítit.

Egypt je dál v rukou armády. A zůstane tak i po volbách, i když se Muslimské bratrstvo pokusí získat podíl na vládní moci. Po desetiletí měla armáda své dividendy z domácí ekonomiky a chytře nemínila uchránit před pádem Mubarakův klan, když se jeden z jeho synů pokusil zprivatizovat po svém vojenské a jiné průmyslové podniky a tímto vyvlastněním připravit celou třídu důstojníků o znamenitý potok příjmů.

Část egyptských akcií měli i libyjští sousedi. V místnostech jedné londýnské pobočky americké banky, jak vzpomínal Gamal Mubarak, se syn dlouholetého prezidenta Egypta několikrát sešel s druhorozeným synem Muammara Kaddáfího Sajfem. A byla to zajímavá setkání, neboť Libyjec byl „akademikem“, člověkem velmi vzdělaným (absolventem London School od Economics), zvaným i do Buckinghamského paláce.

Teď se o něm v egyptském i libyjském tisku mluví buď jako o „rezavém“ či „tupém“ ostří (Kdo četl Karla Maye, jistě si vzpomene, že „sajf“ je arabsky šavle). Jenže Sajf Kaddáfí při jednání jak v USA, tak i v Anglii a Francii nejednou vysvětloval, že Libye dozrává k reformám politickým a hospodářským, s odhadem, že to chce počkat ještě několik let. Hlavním problémem pro něho nebyla ale ekonomika. Jen nikdo nevěděl, jak bezpečně přejít přes velmi sypké písky libyjské pouště od klanového systému k systému politických stran. Ty neexistovaly a neexistují doposud, a proto realita může být agresivně zlá. Monarchického Kaddáfího střídá několik rivalitních mocenských skupin. Jejich ideově velkolepě znějící provolání jsou plná vznešených úmyslů. V televizních debatách stanice televize Al Jazeera to nejeden arabský komentátor označil za „vývěsní štíty revolučních slibů“.

První realita však byla ta, že první prozatímní prezident nové Libye Džalil nesměl vyhlásit konec války, velké vítězství a nezávislost nového státu bez uznání, že napříště se bude stát řídit zákony šariátu. Kdo o tom rozhodl? Muž, který si říká z dřívějšího revolučního období Abu Abdula al-Sádí (v tripoliském vězení „Abu Salim“ ho Kaddáfí držel jako fanatického džihádistu) a který si jako vítězný dobyvatel Tripolisu nyní říká Abdul Hakim Belhadž. Jmen má ovšem vícero. Měnil je podle toho, kde bojoval – zda v Jemenu, v Iráku, v Somálsku nebo Pákistánu. Tam všude mu válečný vývoj nesliboval vavřín vítězství. Tak se včas vrátil do Afriky, do Čadu a nakonec na sever – do Libye. Jako vítěz z Tripolisu byl v minulých dnech taky přijat v Doha (s poctami jako velitel LIFG - t. j. „Bojové gardy libyjských islamistů“).

Generál Belhadž je jedním z těch hlavních, kdo má v rukou libyjský zítřek. Nedělá si iluze, že zvládne v dohledné budoucnosti (tedy během několika příštích let) víc, než sever Libye. Ví, že pokud nechá (jako to dělával Kaddáfí) desítkám roztroušených kmenů jejich autonomii, pak mu od nich nebude nic hrozit, a doba postupně překryje pouštním pískem zapomnění sliby vendety, zaznívající z jihu jménem Sajfa Kaddáfího a jeho dosud tribálních loyalistů.

Belhadž má v rukou vojenskou moc. On ví, kam se poděly zbraně, především tisíce raket země-vzduch a také chemické zbraně několika typů; částečně byly prodány palestinským skupinám proti Izraeli za iránské peníze. Odtud nyní pramení nesmírně výbušná nervozita v Tel-Avivu.

Raketové útoky z Gazy pokračují nyní denně na izraelské okolí. Zatím jsou terčem „jenom“ Askalon, Sderot, Ashdod a Beršeba. Nebudou mít hlavice raket zítra kromě dosavadních výbušnin i náplň yperitu? – Kdo by se pak divil izraelské odvetě, která by se nemusela omezit jen na Gazu, ale byla by namířena i na cíle nad severním břehem Perského zálivu?

Nynější libyjský vývoj vypadá klidně – hlavně vedle toho, co se děje v Sýrii a kolem Izraele. Hlavní muž v Tripolisu Abdul Hakim Belhadž alias Abu Abdula al-Sádí, jenž drží v rukou hlavní karty, rozšafně svolil, aby se novým šéfem vlády stal profesor Abdel-Rahim el-Keeb. Šedesátiletý akademik, neortodoxní sunita, jednoznačně uznávaný domácí i exilovou libyjskou inteligencí, má renomé v celém arabském světě. Navíc je dobře známý i na západě, kde žil pětatřicet let, tedy víc než celou druhou polovinu svého života. Po delší profesuře na Alabamské universitě přešel na Dubajskou universitu v Sharjahu. Je brilantně obeznámen s tím, co je arabskému světu doslova nejdražší – je odborník na domácí i mezinárodní právo týkající se nafty.

Takový libyjský premiér se může líbit i Belhadžovi. Válka zničila v Libyi velice mnoho, za desítky, možná stovky miliard dolarů, ale ropných ložisek se nedotkla. Hlavní technologická zařízení budou vyžadovat jen běžnou modernizaci. Kardinální rafinerie v Zawíji je zcela v pořádku, už nyní přináší prodej tekuté energie do libyjské státní kasy denně asi 50 milionů dolarů. A začátkem příštího roku to bude zřejmě už skoro třikrát tolik.

Jen pár hodin po svém zvolení novým prozatímním premiérem (tedy do voleb někdy v létě 2012) profesor Keeb si padl do náručí s Mazinem Ramadanem, kterému se přezdívá „arabský Rockefeller“. Z vůle mocných (jde o speciální finanční spolek Qataru, Emirátů, Bahrajnu, ale taky Francie, Anglie a Holandska) byl totiž ne tak dávno vytvořen fond pro Libyi. Mazin Ramadan se stal jeho šéfem, kontroluje „ropně-finanční pace-maker“ Libye. Dá rozum, že si profesor Keeb a doktor Ramadan budou rozumět. Nebudou muset spolu vždy souhlasit, ale rozumět si budou.

Poslední nejpozoruhodnější zpráva z Libye je, že na jižním okraji Tripolisu nebývalým způsobem rozkvetly kaktusy. Dá se to vzít i tak, že už se místním reportérům nechce moc psát o válce. Bohužel – obrovské plochy minových polí v Libyi však ještě zůstávají.

Vydáno pod