Musíme si pomáhat, Evropo

A už je to tady. Předseda Evropské komise José Barroso řeční o tom, jak je potřeba utužovat evropskou integraci, pokud chce Evropa zachránit euro. Evropskému experimentu v podobě měnové unie bez společné hospodářské politiky začíná docházet dech. Není divu. Ke stejnému výsledku dospěly Spojené státy americké už někdy v 18. století. Ale je kvůli tomu skutečně nutné mluvit o konci eura?

Eurozóna, potažmo celá Evropská unie, prochází zatěžkávací zkouškou. A ruku v ruce s tím se na ni snáší vlna kritiky. Sílí mimo jiné hlasy, že je to experiment, který se nezdařil, a proto by Evropa měla od této nepodařené myšlenky upustit. Ruku na srdce, že eurozóna byl experiment, si chtě nechtě přiznat musíme. Byl to pokus svázat krásně barevnou stužkou jednotné evropské měny sedmnácti v mnohém odlišných ekonomik, ovšem bez toho, že bychom propojili jejich hospodářské politiky včetně daňové soustavy. Krásný pokus – kdyby fungoval. 

Jenže ono se to nějak zadrhlo a dnes už i politici, kteří se dříve myšlence integrace hospodářské politiky bránili, hovoří o její nutnosti jako jediném východisku z krize. To je dobře. Přiznejme si, že se byť z počátku zajímavý experiment nezdařil, ale neházejme hned flintu do žita. Berme to jako oběť na oltář ekonomického a politického pokroku. Vždyť i vědcům v laboratoři občas umřou pokusné myšky, svých výzkumů se ale nevzdají. Kdyby Alexandr Fleming hodil flintu do žita hned, když se mu nepovedlo izolovat penicilin, jak by asi vypadal dnešní svět? I banální škrábnutí by s sebou neslo riziko vážné infekce. 

Euro má stále výhody, stačí se rozhlédnout

I když teď euro dostává pořádně zabrat, má mnoho přínosů. Napříč eurozónou usnadňuje mezinárodní obchod, podniky se nemusí zajišťovat proti kurzovým rizikům, a tak mohou o něco více vydělat. To zvyšuje hrubý domácí produkt nám všem. Přínosy eura pociťuje každý z nás, i my Češi, byť se v naší malé zemi ještě společnou měnou neplatí. Nebo si už nepamatujete, jak jste před lety jezdili na dovolenou do Španělska a v kapse měli nějakou tu českou korunu, francouzský frank a samozřejmě ještě španělská peseta? Pak celou dovolenou člověk jen a jen přemýšlel, kam v malém hotelovém pokoji schovat francouzské franky, které neutratil na povinné dvanáctihodinové zastávce ve Francii cestou na dovolenou, ale které se ale dozajista budou hodit při zpáteční cestě. Dnes nám stačí eura a těch pár českých drobných, které si s sebou vozíme, abychom si při návratu na první benzince v Česku mohli koupit dobře vychlazené domácí pivo, v nejhorším oželíme. 

Euro a jednotná Evropa je docela fajn věc a stojí za záchranu. I za cenu mnohem těsnější hospodářské integrace, kvůli které budeme obtížněji do věcí, které se nás týkají, mluvit?‘ zeptal by se jistě s nedůvěrou v hlase náš euroskeptický prezident Václav Klaus. Ano. Měli bychom přestat přemýšlet v intencích já Čech, ty Němec, on Řek, protože, co si budeme nalhávat, máme vzhledem ke geografické blízkosti i bez vlivu eura hodně těsně provázané ekonomiky. Tak těsně, že jakékoliv hospodářské zpomalení projde krůček po krůčku celou Evropou, o tom už jsme se v minulosti přesvědčili. A taky máme společnou kulturu, založenou na obdobných paradigmatech. Co si budeme nalhávat, na dovolené v Londýně nebo ve Španělsku se řada z nás cítí jako ryba ve vodě, kdežto na blízký islámský východ většina z nás raději vůbec nejezdí, anebo má žaludek sevřený obavami. 

Pomáháme Ostravě, proč ne Řecku? 

My EVROPANI žijeme v těsné blízkosti, z geografického hlediska na dost malém prostoru. Jsme spjatí kulturou, ekonomikou i genetikou, tak proč netáhnout za jeden provaz? Solidarita a přerozdělování nám přijdou běžné v národním měřítku. Nikoho ani nenapadne pozastavovat se nad tím, že peníze, které se na sociálním pojištění vyberou v Praze, kde nezaměstnanost vyjma té přirozené, která souvisí spíše s přechody lidí mezi jednotlivými pozicemi, prakticky neexistuje, míří do Ostravy, kde se míra nezaměstnanosti dlouhodobě pohybuje nad deseti procenty. Tenhle přesun veřejných prostředků nám přijde naprosto normální, běžný jako ranní hygiena. Proč si tedy nepomáhat v rámci Evropy? Před dvaceti lety jsme chtěli být stůj co stůj součástí euroklubu. Chtěli jsme, aby vyspělé západní země vzaly chudé postkomunistické země ke společnému stolu. Stalo se. Dnes jsme rovnocenní partneři. Tak proč se toho vzdávat? Proč jim neoplatit stejnou mincí? Dostali jsme za ta léta na dotacích málo? Proč znovu stavět nějaké zdi?

Nevím jak vy, ale já znám osobně právě tolik Ostraváků jako Řeků. A paradoxně znám mnohem víc Španělů než Ostraváků. V Ostravě jsem byla jednou v životě stejně jako v Řecku. V Řecku jsem si skvěle povídala s majitelem autopůjčovny, v Ostravě prohodila pár slov s recepční v hotelu. Oba se zdáli jako příjemní a milí lidé. A (zjednodušeně řečeno) proč milým lidem v nouzi nepomoci? Vzájemná pomoc tam, kde je to potřeba, by měla být mottem jednotné Evropy. Pokud k tomu nejsme ochotní, hrajme si dál na tom našem malém českém písečku. Ale dá se tak vůbec existovat? Nežijeme přece ve vákuu, jak už jsme si řekli, s Evropou jsme stejně úzce propojeni jako Praha s Ostravou. A Ostravě už pěknou řádku let Praha pomáhá a vůbec nás nenapadne o tom diskutovat. 

A pokud se nám nechce pomáhat jen tak z čiré dobroty, pomáhejme prostě proto, že bez jednotného silného hlasu, který eurozóna a Evropská unie znamenají, by mohlo být v Evropě po jejich případném rozpadu ještě hůř než nyní. Co znamená malá Česká republika z pohledu světa? Její hlas není moc slyšet a může málo co ovlivnit. Hlas Evropy je slyšet víc, tak proč nebýt součástí toho hlasu? Velmi pravděpodobně se s Němcem, Řekem nebo Španělem domluvíme snáz než třeba s Číňanem.

Vydáno pod