Kdo si myslel, že lednová revoluce v Egyptě skončí odstraněním Husního Mubaraka a svobodnými parlamentními volbami, ten se možná šeredně mýlil. O víkendu na káhirském náměstí Tahrír (ale nejen tam) znovu létaly Molotovovy koktejly, gumové projektily a tekla krev, jako před Mubarakovým pádem. K vyvolání nových krvavých nepokojů, které stály životy už skoro čtyři desítky lidí, se tentokrát otevřeně přihlásilo Muslimské bratrstvo, donedávna pokládané za umírněně islamistické. Nejnovější rebelové, k nimž se přidali radikální saláfisté i přívrženci levicových a liberálních organizací, teď tvrdí, že přechodná vláda a režim vojenské rady s pravomocemi prezidenta jsou ještě horší než Mubarakův režim.
Dočká se Egypt svobodných voleb?
Nepomohlo ani odstoupení prozatímní vlády, ani kompromisní dohoda o vytvoření kabinetu „národní spásy“ (do července má předat moc civilní vládě), ani zkrácení termínu prezidentských voleb o půl roku. Demonstranti povzbuzení ústupky vojenské rady požadují okamžitý přechod k civilní vládě. Popuzuje je zvláště to, že armáda si chce zachovat své výsady a svůj vlastní nezávislý rozpočet. Armádu, která měla v lednu a únoru hlavní zásluhu na svržení Mubaraka a těšila se důvěře většiny Egypťanů, dnes protestující kritizují především kvůli jejím pozdějším tvrdým zásahům proti rebelům. Předmětem kritiky jsou i výhody, které armádě plynou z jejího propojení s ekonomikou. Dokonce se zdá, že si část veřejnosti dnes ani není jista, zda chtěla svrhnout egyptského prezidenta nebo egyptskou armádu. Silná armáda je ovšem trnem v oku také radikálním islamistům, proti nimž byla a je až dosud nejvýznamnější bezpečnostní pojistkou. Za požadavkem přechodu k civilní vládě zřejmě tedy nestojí jen snaha Muslimského bratrstva zbavit se kontroly ozbrojených složek, ale naopak podrobit vojáky svému velení a po íránském vzoru z nich učinit nástroj prosazení islámského režimu podle muslimského práva šaríja.
Je poněkud paradoxní, že Muslimští bratři dali signál k novým nepokojům právě týden před začátkem prvních svobodných parlamentních voleb, v nichž má jejich islámská strana Svoboda a spravedlnost největší naději na vítězství (předpovídá se jí až 40 % hlasů). Hrozí totiž, že v ovzduší pouličních bojů k volbám ani nedojde, nebo budou neplatné. Rozhodlo-li se Muslimské bratrstvo přesto riskovat, může to mít jen dvě vysvětlení: buďto chtělo ukázat, kdo je pánem situace a ve snaze o co nejlepší výsledek přilákat další voliče, nebo se naivně domnívalo, že armádu se ještě před volbami podaří odstavit. Zatímco velení armády o několik kroků ustoupilo (zvažuje i předání prezidentských pravomocí předsedovi Ústavního soudu), nepokoje (teď už spíše v režii saláfistů) pokračují a Muslimští bratři začínají mít pocit, že se jim události vymkly z rukou. Proto obracejí a opatrně prohlašují, že by jejich voliči „uvítali poklidný vývoj“ a tedy i plán předložený vojenskou radou.
Třebaže se i vojáci snaží držet zpátky, oběti na životech přibývají – zejména v Káhiře a v Alexandrii. Rebelové nevěří nikomu a nabídku šéfa vojenské rady maršála Tantávího, aby se o předání moci rozhodlo v referendu, považují za lest. Nevěří ani přímé demokracii, neboť se (důvodně) obávají, že by Egypťané před neregulovaným bojem zhruba padesátky kandidujících stran dali v referendu přednost klidnějšímu vývoji pod kontrolou armády. Ať v ulicích měst protestuje sto nebo dvě stě tisíc demonstrantů (mezi nimiž jsou i tisíce uprchlých kriminálníků a muslimských extrémistů), o většinovém mínění takřka osmdesátimilionového egyptského národa to mnoho nevypovídá. Nemálo Egypťanů dnes stále ještě vyjadřuje podporu svrženému prezidentovi Mubarakovi, protože za jeho vlády země žila v alespoň relativním klidu a prosperitě. Sekulárně a křesťansky orientovaní Egypťané, stejně jako opravdu umírnění muslimové, rovněž cítí, že armáda je v rámci svých možností chrání před fundamentalistickou diktaturou i před nebezpečím vojenského střetu s Izraelem, s nímž tři desetiletí žili ve vybalancovaných mírových vztazích.
Za deset měsíců od začátku revoluce se vývoj v Egyptě neposunul daleko. V březnovém referendu občané přijali balík ústavních změn, mj. zkrácení volebního období prezidenta a rozšíření politických práv občanů. Podařilo se zakázat Mubarakovu Národnědemokratickou stranu, která vyhrála poslední parlamentní volby. Přesto Tahrír nebyl v klidu ani v létě. Tři týdny jej okupovala různá revoluční hnutí, včetně socialistů, liberálů, Koptů, Muslimských bratří a saláfistických radikálů. Liberálové chtěli ještě před volbami ústavní záruky, že se náboženství ani armáda nebudou míchat do politiky, muslimové naopak byli pro novou ústavu napsanou až novým parlamentem, v němž budou mít většinu. V srpnu byli Egypťané svědky teatrální dopravy těžce nemocného Mubaraka na nemocničním lůžku k soudu, přičemž stovky jeho příznivců hrozily vypálením vězení, pokud by byl exprezident odsouzen. V září proces pokračoval i s protesty Mubarakových příznivců a odpůrců, ale bez závěrečného verdiktu. Velmi negativní dopad mají pouliční nepokoje na ekonomiku, která zaznamenává stálý pokles, podobně jako turistický ruch. Spásnou postavou má být bývalý generální tajemník Mezinárodní agentury pro atomovou energii Muhammad Baradej (dříve prezidentský kandidát podporovaný Muslimským bratrstvem), jehož vojenská rada navrhla na post premiéra vlády národní spásy.
Podaří-li se do pondělka výbušnou situaci v egyptských městech zklidnit, mohou parlamentní volby začít podle programu. Ve hře bude soutěž o charakter egyptského státu – zda země i přes předpokládané vítězství islamistů dokáže udržet nastoupený kurs k demokracii, nebo zda jí bude vnucen model neblaze připomínající středověký chalífát.