O Angele Merkelové se po nedávném nočním summitu EU říká, že zachránila euro a zničila Unii. Ani jedno ještě není jisté. Ale ať to byla ona nebo její francouzská polovička Nicolas Sarkozy, kdo odmítli britskou výjimku pro londýnskou City, výsledkem bylo rozštípnutí EU v nejkritičtější chvíli. Samo o sobě to ještě neznamená, že by celou vinu na vyloučení třetího hlavního hráče nesli tito dva nebo David Cameron, jenž jim onu „malichernou“ záminku přihrál. Merkelová správně usoudila, že každá výjimka oslabí rozhodnutí celku, Sarkozy by snad onemocněl, kdyby jednou nad ním Británie měla vrch a Cameron jen vypustil britský přetlak obecnějšího vzdoru finančních institucí proti svěrací kazajce kontrol. Hlavní vinu na dnešním stavu EU nenesou jednotlivci, kteří jsou v kleštích střetu zájmů celého společenství a vlastních zemí, ale architekti systému, který opustil křesťanské mravní základy, na nichž se Evropa po druhé světové válce sjednocovala.
Devadesát miliard jako „všimné“?
Smyslem poválečného sjednocování pod vedením konzervativně a křesťansky orientovaných politiků – francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, německého kancléře Konrada Adenauera a italského premiéra Alcide de Gasperiho – bylo takové uspořádání, které by na evropském kontinentu vyloučilo možnost válečného střetu. Toho se dosáhlo především ustavením Montánní unie, která odstranila potenciální spory v oblasti uhlí a oceli a dosáhla vytvoření společného trhu těchto a později i dalších komodit. Na křesťanskodemokratických a sociálně tržních principech se vyspělá západní Evropa integrovala do Evropského hospodářského společenství a do následných evropských společenství, jež se stala hlavním pilířem Evropské unie. Ale už v době Maastrichtské smlouvy se vedle ekonomické integrace začínala prosazovat linie směřující k politickému ovládnutí členských zemí. Objevily se tendence popřít historickou úlohu křesťanství a křesťansko-židovské kultury při formování Evropy. Tyto trendy se promítly také do neúspěšné Smlouvy o Ústavě pro Evropu a poté i do Lisabonské smlouvy. Spolu se zamlčením kulturního přínosu křesťanství v preambuli těchto smluv se v teorii i praxi bruselských elit objevilo programové ignorování či dokonce popírání křesťanských hodnot. Počínaje propotratovými a protirodinnými kampaněmi přes relativizaci přirozených práv, zasahování do bioetických otázek a lhostejnost k demografickým hrozbám, až po nedodržování pravidel měnové unie a oklešťování suverenit národních států, se celá řada výstupů z unijních centrál dostala do rozporu nejen s křesťanskými, ale i s humanistickými a demokratickými zásadami.
Křesťanské ctnosti, jako střídmost, sebeovládání, pokoru před řádem stvoření a pomoc bližnímu v nouzi nahradilo v ideologii unijních elit zbožštění kultu peněz jako prostředku okamžitého uspokojení nahodilých potřeb. Deficitem mravních přístupů samozřejmě trpí i ekonomika a bankovnictví, které se staly samoúčelnými nástroji zvyšování zisku. Nesoulad mezi politickou reprezentací a evropskou veřejností a neschopnost dohody se projevují i v současné politické krizi. Na posledním bruselském summitu byly země EU postaveny mj. před výzvu pomoci předluženému jihu Evropy, a to poskytnutím půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu ve výši 200 miliard euro. Zatímco státy (i ty, které neplatí eurem, jako ČR) se mají rozhodnout v horizontu několika dnů, zda půjčku (v případě Česka 89 miliard korun) poskytnou, přesné podmínky půjčky nebudou podle vyjádření MMF dopracovány dříve, než jednotlivé země přislíbí účast. Domácí politici i média teď vzrušeně diskutují, zda půjčku z devizových rezerv České národní banky poskytnout, jakou má šanci na návratnost a co tato pomoc Česku vynese. Zajímavé je, že hlavním argumentem pro půjčku není (křesťanská) solidarita s postiženými, ale obava z izolace a snaha o proniknutí do skupiny mocných. Vůbec se neřeší, zda půjčka skutečně některé státy a na jak dlouho zachrání, ale jestli se k tomuto projevu loajality (s bruselským centrem) podaří dostatečný počet členských zemí přimět. Je to typické pro unijní mentalitu, kterou i na hraně propasti šíří bruselská propaganda a její tlampače po Evropě.
I v těžké krizi kupodivu stále zaznívají výzvy k ještě hlubší integraci, fiskální unii a podobně. Logičtější by bylo, kdyby se o vyšším stupni integrace mluvilo ve chvíli úspěchu. Až se Unii bude dařit, mluvme o integraci. Mluvit o ní, když se nic nedaří, anebo proto, že se nic nedaří, je buď projev zoufalství, nebo pozoruhodné natvrdlosti. Podobné je to i s tezí, že dohodou „eurozóny plus dalších“ vznikne silná skupina, která bude rozhodovat v celé EU. Problém je v tom, že se dosud neví, co bude tato dohoda – kromě zpřísnění rozpočtové kázně, automatických sankcí a navýšení záchranných fondů – obsahovat. Velké rozpaky působí např. úmysl podrobit rozpočty nečlenů eurozóny bruselské (německé?) kontrole. Smlouvu má do konce března připravit šéf Evropské komise José Barroso, účastnické země by ji měly schválit v červnu. „Bylo dosaženo pokroku, je to část řešení, ale není to řešení,“ upozorňuje hlavní ekonom MMF Olivier Blanchard. Všichni přitom chtějí brzy být v oné silné skupině, která údajně bude o všem rozhodovat. Je to ale začarovaný kruh, protože tentýž Sarkozy, který hovoří o „pevném jádru eurozóny plus dalších“ řídícím celou Unii, zároveň říká, že ti, „kdo se nepřipojili k euru, nejsou v postavení, aby ostatním radili, jak mají fungovat“. Dobře je znám také arogantní výrok Sarkozyho předchůdce Jacquese Chiraca o tom, jak „kandidátské země propásly dobrou příležitost mlčet“. Přesto se zdá, že poslušní žáci unijních šíbrů chtějí miliardy z české centrální banky zaslat do MMF jen proto, aby si jich bruselští páni všimli.
Ovšem, budou-li české miliardy MMF opravdu zaslány – a to ne jako „všimné“, ale jako výraz upřímné solidarity s postiženými – nebylo by spravedlivé žádat, aby týž křesťanský přístup promítla také Unie do svých příštích kroků? Pro začátek například do celoevropské realizace aktuálního požadavku českých odborářů na poskytnutí zaměstnaneckého volna o vánočních svátcích?