Mé vzpomínky na Václava Havla

Václav Havel se mi zaseknul do paměti už dávno, počátkem 60. let jsem v divadle Na zábradlí viděl nejprve jeho Zahradní slavnost a pak zejména Vyrozumění. Tato hra mě ohromila svou analytickou přesností a hloubkou, s jakou vystihla degeneraci jazyka v prostředí totalitního režimu. Celá 70. a 80. léta jsme s kolegy ekonomy vedli spor, jestli je vůbec možné popisovat jevy socialistického plánovaného hospodářství jazykem vyrostlým v prostředí tržního hospodářství, nebo je nutné použít při jeho popisu „ptidepe“ plánovačů.

Obojí mělo svá čertova kopýtka – cítili jsme správně, že používat např. slovo inflace ve světě pevných plánovaných cen není úplně to ono, ale že alespoň jazyk popisu nás udržuje ve světě, v němž by se nám chtělo jednou žít. Maďarský ekonom Janos Kornai dával přednost ptidepe. Tehdy jsem samozřejmě netušil, že mě život jednou přivede do Havlovy blízkosti a dá mi příležitost udělat něco pro to, aby slova opět dostala svůj starý dobrý význam.

V roce 1992, když jsem jel jako ministr privatizace do Washingtonu DC, abych nejprve v rozpočtovém výboru Kongresu a pak na Treasury, tj. na americkém ministerstvu financí, žádal, aby americká vláda financovala skupinu mých skvělých poradců, vybavil mě pan prezident Havel doporučujícím dopisem. Jeho jméno mi otevíralo dveře všude, ve Washingtonu samozřejmě, ale jeho jméno znal i taxikář v San Diegu v Kalifornii, kde jsem měl jednu z přednášek o české privatizaci.

Když teď otočím od svého psacího stolu hlavu doprava nahoru, vídím velkou fotografii, na níž jsem spolu s ním. Dostal jsem ji od mých amerických poradců. Václav Havel mě také zval na debaty do vily Amálka v Lánech. Tam jsem musel někdy dost bojovat o čest svého řemesla ekonomie, protože on jako dramatik a spisovatel se na ekonomy a ekonomii nedíval zrovna moc přívětivě. Nedivil jsem se, bylo to na počátku 90. let.

Dnes, v den jeho úmrtí, se cítím osiřele. Za slzy se nestydím. Jsem si skoro jistý, nebo bych si to spíš moc přál, aby jeho úmrtí bylo důtklivým vzkazem českým politikům: Pánové, vzchopte se, hleďte už konečně také přispět k budování společné Evropy, mám o ni strach. Společná Evropa je můj nesplněný sen a já se na Vás budu dívat z nebe, jak si vedete.

Vydáno pod