Kdyby dvojice Svěrák - Smoljak znovu psala svou (a Cimrmanovu) divadelní hru České nebe, patrně by do nebeské komise složené z výkvětu národa zařadila i právě zvěčnělého Václava Havla. Myslím, že by jako moderní typ duchovního buditele mezi české národní legendy dobře zapadl. A to i přesto, že hra stojící na slovním humoru si z našich národních ikon vlastně dělá náramnou legraci. Ale právě spojení chytré člověčiny s takřka vizionářským nadhledem dělá z českého exprezidenta a dramatika kandidáta historické nesmrtelnosti.
Václav Havel a české nebe
Kdoví, jak tomu bude s Havlovými ideály za pět, deset, dvacet let. Ani ideje jeho nejslavnějšího předchůdce – T.G.Masaryka – nedopadly nejlépe. Snad proto, nebo prostě jen z piety k první republice, „tatíčka“ Masaryka autoři do hry nepojali. Oba hloubaví prezidenti by se však do společnosti praotce Čecha, svatého Václava, Jana Husa, Jana Amose Komenského, či Karla Havlíčka Borovského hodili; jen svými výroky, bonmoty a špílci by na jevištních prknech pomohli rozehrávat škálu inspirace k posílení našeho sebevědomí. Dobré myšlenky dobrých mrtvých nezakopávejme na hřbitově. Podávejme je pozůstalým generacím třeba jen po kapkách coby medicínu, například proti „blbé náladě“. Nepohřbívejme jejich odvahu, naději a víru. Ani dějiny českého státu s nimi neskončily, snad jen začátek etapy, jejíž pokračování máme v rukách my.
Vážnou otázkou může být, jak je tomu skutečně s duší disidenta a státníka, jehož tělesná schránka bude po posledním rozloučení zpopelněna. S duší křtěného a biřmovaného římského katolíka, jehož pozemský život i přes až nadzemská tíhnutí k pravdě, lásce a spravedlnosti nenesl známky přehnané svatosti. Nebude-li mu ovšem započítána oběť, již z lásky k pravdě nesl v komunistickém kriminálu (který mu pomohl přežít růženec z chlebových kuliček). Nebude-li nekrvavost historického státního převratu a státního rozdělení přičtena jemu za zázrak. Nebude-li na příslušnou stranu vah položena kajícnost „obyčejného hříšníka“, s níž už jako hlava státu přivítal na první návštěvě Svatého otce Jana Pavla II. Nebude-li mu započten masarykovský pohled za nejzazší horizont „sub specie aeternitatis“. Nebude-li mu přičteno smírné odevzdání do rukou řádových sester v hodině smrti. Aniž bychom mohli nebo chtěli suplovat soudnou stolici Boží, po laicku a po lidsku snad můžeme říct, že s duší Václava Havla - i přes nepříliš nábožné epizody jeho života – to vůbec není špatné.
Je to ten, který schází z očí, aby nesešel z mysli. Odešel před nejhezčími svátky roku, ale sotva je někomu mohl zkazit. Na odchod symbolu vítězství nad totalitou naváže příchod Spasitele – symbolu vítězství nad smrtí. I zelená barva jehliček vánočního stromu je symbolická – je znamením naděje a věčnosti jako ceny za dobrý život. Nad všechny pozemské ceny a čestné hodnosti, které zůstanou ve vitrínách, je tato věčná cena za dobrý život cenou nejcennější.