Slyšeli jste o sekci Přítel? Je součástí České besedy Záhřeb, pomáhá a pečuje o její seniory. Kromě kontaktů a pomoci s problémy všedního života pro ně připravuje několikrát za rok posezení u čaje v domě Besedy, kde jim besední soubory nachystají různorodý program. Necítí se opuštěni, dobře se pobaví a cítí se součástí krajanských aktivit. Jejich listopadovým čajem s rumem a hromadou tradičního domácího cukroví vlastně začíná předvánoční období, i když to předvánočně myšleno není.
Vánoční vzpomínka na záhřebské krajanky
Následují akce spojené právě s pozdním podzimem, adventem, obdobím zimních svátků na konci roku: Kateřinská zábava s knedlíky i bábovkou, koncert české mezzosopranistky, program k výročí narození K. J. Erbena, Mikulášská pro děti, dobročinný koncert, adventní výlet, vánoční koncert, společný Silvestr a nakonec tříkrálový koncert v jednom z nejkrásnějších kostelů ve městě. Tak jak mi v turecké Ankaře moc nechybí naše předvánoční šílenství a bohatě mi stačí jeho televizní projevy, tak se mi letos stýská po naší Besedě v Záhřebu. Můžeme činnost etnických Čechů v Chorvatsku obdivovat, žasnout nad tím, co všechno a jakým způsobem provozují – já v ní vždy viděla něco obrozeneckého. Má svůj zvláštní patos, soustředí se jakoby nostalgicky a přitom velmi aktivně na české národní tradice a snaží se sledovat novinky. I když se časy mění, není záležitostí jen starších generací, ale také mladých a nejmladších.
Pamatuju si svou první návštěvu u nich na podzim před čtyřmi roky – byla samozřejmě besední středa a po hudebním programu jsem seděla v kanceláři tehdejší tajemnice Besedy, paní Jarmily, a dlouho jsme si povídaly. Hned další sobotu jsem se ve školičce pro nejmenší seznámila s Martinou, její mladší dcerou. A asi o rok později jsem měla tu čest poznat i starší Ivanu, v Praze. Do Besedy jsem začala pravidelně chodit i kvůli nim.
Všechny tři se hrdě hlásí ke své české národnosti a podle toho i žijí. Paní Jarmilka pochází z rodiny chorvatských Čechů, kteří se nadšeně a vytrvale podíleli na krajanské činnosti, byli členy Sokola, učitelé. Teď je už pěkných pár let v docela časném důchodu a všechnu svou energii po tu dobu, stejně jako volný čas předtím, věnuje záhřebské Besedě – už léta je duší a hybnou silou vedení celého spolku, i když v nejčestnějších funkcích pracují jiní. Organizuje, zpívá ve sboru, vděčí jí za mnohé knihovna i archiv, účinkuje v divadelních představeních, učila v české doplňovací škole a vede konverzační kurzy, je zakladatelkou besedního muzea, podílí se na literárních publikacích, stará se o webové stránky… Je neúnavná, ví co-kde-jak-a-proč vyřídit, neomylně si poradí se vším. Trápí ji, když má pocit, že se činnost Besedy neubírá správním směrem – aby byla Česká beseda besedou českou. Od našeho senátu za práci a přínos pro krajanskou komunitu v Chorvatsku dostala dvě pamětní medaile. Ve stejném duchu vychovala i svoje dvě dcery. Pro každou z nich je krajanská činnost nedílnou součástí života, i když mají už své vlastní rodiny a „nekrajanská“ zaměstnání. Zná je besední škola i školka, divadelní a taneční soubory…
Ivana již v Záhřebu sice trvale nežije, ale zůstaly tu velmi patrné stopy nejen po jejím působení v krajanských vedoucích organizačních funkcích – během 7 let svého působení ve škole zvýšila počet žáků z 10 na 70, pomohla ji zapojit do řádného vyučovacího programu chorvatského školství, a tudíž i předmět Český jazyk a kultura do osnov pro základní školy, založila folklórní taneční soubor a divadelní skupinu… V naší době naprosto obrozenecky nadšenecky zní fakt, že když odjela do ČR a nebyla za ni ve škole v Záhřebu náhrada, jezdila tam každý víkend, celou sobotu učila a pak se zase vracela do Brna či Prahy! Už o tom vím dlouho, ale stále mi to zní jako z jiného světa. Dnes žije s rodinou v ČR a řeší, jak nejlépe ze své malinkaté dcerky vychovat dvojjazyčné dítě a jak mu pomoci, aby v sobě také neslo dvě kultury, dvě země, aby nezapomnělo. Nikdy neuvažovala o tom, zda se jí činnost pro ostatní nějak vyplatí – je pro ni důležité, že dělá správnou věc. Není jen Češkou, je Češkou chorvatskou. Proto mě překvapilo, když jí předloni byla odmítnuta výjimka, která by jí při udělení českého občanství dovolila ponechat si chorvatské. V jistém smyslu je mnohem více Češkou než někteří, kteří jimi papírově jsou, ale možná by jí nebyla bez své chorvatské vlasti. Nemluvě o zásluhách, které má… Mohu jen doufat, že se nespletly boží mlýny, ale ty úřednické a že ty boží melou sice pomalu, ale jistojistě.
Martina je stále v Záhřebu, má za manžela chorvatského Maďara s českým příjmením a se šarmem sobě vlastním v Besedě režíruje, hraje, udržuje spolupráci s českými divadelníky, tančí a vede náročné taneční aktivity s třemi věkovými kategoriemi chystá prezentace a přednášky, besídky, stará se o webové záležitosti. Přes nástup do práce dále učí v české doplňovací škole i školce, i divadlo a zpěv jsou pro záhřebské děti školou jazyka. Už 10 let organizuje jednou ročně s maminkou a kolegy týdenní zájezd žáků školy do Čech…
Je to zkrácený příklad jen jedné rodiny. Ale v Chorvatsku je jich hodně – být pyšný na svou českou národnost, pěstovat svou kulturu a tradice skutečně aktivně a tvořivě, aby nezapadla a nestala se jen součástí konzumu, je pro ně základním životním postojem.
Já jim za to upřímně děkuji. Díky nim jsem se v Chorvatsku nikdy necítila daleko od domova – jako asi nikdo, kdo je tam poznal.