Na konci roku 2011 zemřeli Václav Havel a Kim Čong-il. Věštci a vykladači by v tom nejspíš nalezli nějakou ikonickou spojitost: odešel jeden z největších symbolů svobody a těsně po něm tyran, který byl ztělesněním jejího omezení a prznění. Nejsem mudrcem, symboliku nehledám. Zajímají mě spíše reakce na tyto události.
Sbohem nebo Na shledanou roku 2011
Čeští komunisté se ke skonu Václava Havla postavili více méně rezervovaně, či spíše odtažitě, čtyři jejich představitelé dokonce dali upřímně a jasně najevo svoji nechuť k jakémukoliv vyjádření úcty k němu. Je to jejich věc a já osobně mohu sotva pochopit oněch patnáct procent lidí, kteří jsou jimi obluzeni. Už jenom proto, že neschopnost dát najevo vděk je věc velmi odpuzující. A komunisté by měli být Havlovi nastotisíckrát zavázáni za to, že mohli po roce 1989 přejít do normálního života bez jakéhokoliv trestu za zločiny a jiné hnusné skutky, za které byli více či méně odpovědní. Přinejmenším za schvalování invaze do své vlasti a její „studené“ okupace. Uznání 21. srpna 1968 bylo přece úhelným kamenem přijetí do KSČ, ne? „Poučení z krizového vývoje“ se stalo biblí onoho potupného dvacetiletí.
Vzápětí s demonstrativním neztotožněním se s myšlenkou „Nejsme jako oni!“ stejně manifestačně kondolovali čeští komunisté „korejskému lidu“ k úmrtí jeho velkého syna, diktátora Kima. Co si pomyslet? Asi jsou v hloubi duše „jako on“, velký Kim.
Podobně se zachovali i Rusové… Tedy jejich „věrchuška“. Vladimír Putin nezapomněl na to, jak mu Havel pokazil slávu, při níž měl převzít cenu Quadriga v Německu. Odpověděl mu tedy (v kooperaci se svým střídačem Medvěděvem) posmrtně způsobem, který je blízký legendárnímu popisu dobrého vojáka Švejka: „Zabil jsi mi cenu, tady máš přes držku!“ Komentátor Bohumil Doležal trefil přesně, když to nazval buranským. Poté Moskva procítěně zalitovala smrti Kim Čong-ila. Podobnost s chováním našich komunistů zdá se býti čistě nenáhodná. Navíc se zdá, že jak ruští caři a bojaři, tak čeští polo - i - celostalinisté sdílejí obdiv k diktátorství a jeho vykonavatelům.
To je z našeho hlediska dosti znepokojující. Zvlášť přičteme-li k tomu neustále se posilující ruské resentimenty po Sovětském svazu (rozuměj: SSSR ve smyslu Velkoruska). Imperiální a imperialistické velmoci zpravidla nezapomínají, kde stála noha jejich vojáka… A přinejmenším velmi želí, že už tam nesetrvává. Na začátku prosince v pořadu Historie.cs, v dílu „Rozpad SSSR a my“ hovořila Petruška Šustrová v tom smyslu, že nelze odsuzovat Rusko za to, že myslí imperiálně a do jisté míry „roztahovačně“; způsobu uvažování velmocí je to vlastní. Důležité je, jak se k tomu postaví ti ostatní, „nevelmocenští“, jichž se to týká. Třeba my.
A proto znepokojuje zvláštní vztah pana prezidenta Václava Klause k východní, euroasijské mocnosti. Při návštěvě Medvěděva se hlava našeho státu chovala se vstřícností, která byla blízká hranici servilnosti. Nic proti tomu, když Klaus mluvil rusky v Rusku. Nicméně užívat ruštinu na pražském Hradě není už možno chápat jenom coby zdvořilost či diplomatičnost… Bez jakékoliv historické předpojatosti k Rusku to znělo zvláštně. A, prosím, nesrovnávat se současným užíváním angličtiny. Ta se, chtěj nechtěj, dnes stala univerzálním jazykem jako kdysi latina. Ruština ničím takovým zatím není.
K tomu dodejme citát z rozhovoru pana prezidenta pro srbský deník NIN z počátku roku 2011: „Evropa je kontinent, ve kterém žiji. Přiměřeným způsobem se s ní identifikuji, ale je to jen jedna z mých “identit„. Některé jiné – jako například ta, že jsem Pražák, že jsem Čech, že jsem Slovan, že jsem Středoevropan – s ní velmi výrazně soupeří. Dokonce jsou pro mne důležitější než mé evropanství. Jsem přesvědčen, že toto není jen můj názor a postoj. Dnes módně zdůrazňované evropanství je umělá intelektuálská záležitost.“ Nechápu nadřazování pojmu „Slovan“ nad pojem „Evropan“ a úzké spojování slovanství s pražanstvím (výraz „pražáctví“ zdá se mi být v této souvislosti poněkud nedůstojný), češstvím a středoevropanstvím. Tedy: raději tomu nerozumím. V každém případě to můj názor a postoj není. Jsem sice možná kousíčkem Slovan, ale přece jenom více cítím s oním Západem, východními spasiteli nenáviděným. K Západu ostatně více méně celá tato země patřila po podstatnou většinu své historie.
Není to mým názorem a postojem, byť se v tom uplynulém roce Evropa, tedy její rozhodující „eurounijní“ část, dost otřásala. V jistém smyslu hroutila. Hlavně její eurozóna. Nejsem ekonom, nemohu si tedy dovolit nějaké soudy. Ovšem i coby laik ve vědách hospodářských usídlila se ve mně obava, že padne-li eurozóna, dotkne se to významně negativně celé Evropské unie (včetně nás), a bude-li dotčena EU, znejistí hospodářství a politika států, které v unii dosud nejsou. Zachování statu quo zdá se být tedy politickou nutností, nechceme-li, aby se celý „starý kontinent“ bortil a byl vystaven politickým a ekonomickým vlivům jiných než euroamerických zájmů, ba kultur. Paradoxně se mi tedy v dlouhodobém horizontu jeví zachování všech současných atributů Evropské unie větší zárukou pro udržení našich zájmů a jistot, zvaných národní (včetně civilizační identity), než její drolení. Byť mi otravování všech možných „evropských“ institucí a potentátů hodně leze na nervy, ba někdy i krkem.
V těchto souvislostech nelze zapomenout na hnutí „Rozhořčete se!“ a obsazování Wall Streetu. Teď, když rok 2011 patří dějinám, se to už zdá být jaksi „za námi“, ale příliš bych nad masovými demonstracemi, které rozpohybovaly značnou část světa a překročily oceány, rukou pohrdlivě nemával. Heslo Stéphane Hessela, významného ideologa tohoto hnutí: „Tvořit znamená vzdorovat, vzdorovat znamená tvořit!“, připomíná celosvětové bouře roku 1968. A ty dost změnily svět, byť se to tehdy tak nezdálo. Napětí ve společnosti a úzkost z budoucnosti jsou celosvětové. I když všude mají jiné důvody a kořeny. Ale jejich projevy se šíří zeměmi jako ve středověku flagelantské hnutí a náboženské bouře, rekrutující se z pocitu konce světa a posledního soudu. Pravda, armagedon tehdy nenastal. A nepřijde nejspíš ani nyní. Dovolím si v tomto smyslu být mezi vejci tančícím optimistou s batohem pesimismu na zádech. Ale jako by se něco stát mohlo. Mělo? Muselo? Dosaďte si podle své nátury, znalostí a tužeb.
V každém případě se mění pohled na demokracii. Někteří chtějí nějakou novou. Jiní vytahují jakousi prastarou, která prý ale nastolí nové časy… V tomto ohledu bych rád upozornil na drobný citát z díla muže, jímž tento článek začal, Václava Havla:"Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatím co těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“
Připadá mi, že celosvětově nějak oněch, kteří to s demokracií vážně nemyslí, ať už z principu (protože je jim z duše protivná) či z neupřímnosti (neboť jí sice mají plné huby, ale v duši jim nezakotvila), přibývá. Toto pomyšlení je onen batoh pesimismu na mém jinak optimistickém hřbetě
Uvidíme, jak tomu bude v roce 2012: zda se z batohu odsype nebo naopak přiloží. Či jestli mě docela zmůže. Zda budeme rádi, že jsme roku 2011 mohli říci: „Sbohem!“ nebo litovat, že jsme ho nemohli pozdravit „Na shledanou!“