Čeští komunisté se ke skonu Václava Havla postavili více méně rezervovaně, či spíše odtažitě, čtyři jejich představitelé dokonce dali upřímně a jasně najevo svoji nechuť k jakémukoliv vyjádření úcty k němu. Je to jejich věc a já osobně mohu sotva pochopit oněch patnáct procent lidí, kteří jsou jimi obluzeni. Už jenom proto, že neschopnost dát najevo vděk je věc velmi odpuzující. A komunisté by měli být Havlovi nastotisíckrát zavázáni za to, že mohli po roce 1989 přejít do normálního života bez jakéhokoliv trestu za zločiny a jiné hnusné skutky, za které byli více či méně odpovědní. Přinejmenším za schvalování invaze do své vlasti a její „studené“ okupace. Uznání 21. srpna 1968 bylo přece úhelným kamenem přijetí do KSČ, ne? „Poučení z krizového vývoje“ se stalo biblí onoho potupného dvacetiletí.
Vzápětí s demonstrativním neztotožněním se s myšlenkou „Nejsme jako oni!“ stejně manifestačně kondolovali čeští komunisté „korejskému lidu“ k úmrtí jeho velkého syna, diktátora Kima. Co si pomyslet? Asi jsou v hloubi duše „jako on“, velký Kim.
Podobně se zachovali i Rusové… Tedy jejich „věrchuška“. Vladimír Putin nezapomněl na to, jak mu Havel pokazil slávu, při níž měl převzít cenu Quadriga v Německu. Odpověděl mu tedy (v kooperaci se svým střídačem Medvěděvem) posmrtně způsobem, který je blízký legendárnímu popisu dobrého vojáka Švejka: „Zabil jsi mi cenu, tady máš přes držku!“ Komentátor Bohumil Doležal trefil přesně, když to nazval buranským. Poté Moskva procítěně zalitovala smrti Kim Čong-ila. Podobnost s chováním našich komunistů zdá se býti čistě nenáhodná. Navíc se zdá, že jak ruští caři a bojaři, tak čeští polo - i - celostalinisté sdílejí obdiv k diktátorství a jeho vykonavatelům.
To je z našeho hlediska dosti znepokojující. Zvlášť přičteme-li k tomu neustále se posilující ruské resentimenty po Sovětském svazu (rozuměj: SSSR ve smyslu Velkoruska). Imperiální a imperialistické velmoci zpravidla nezapomínají, kde stála noha jejich vojáka… A přinejmenším velmi želí, že už tam nesetrvává. Na začátku prosince v pořadu Historie.cs, v dílu „Rozpad SSSR a my“ hovořila Petruška Šustrová v tom smyslu, že nelze odsuzovat Rusko za to, že myslí imperiálně a do jisté míry „roztahovačně“; způsobu uvažování velmocí je to vlastní. Důležité je, jak se k tomu postaví ti ostatní, „nevelmocenští“, jichž se to týká. Třeba my.
A proto znepokojuje zvláštní vztah pana prezidenta Václava Klause k východní, euroasijské mocnosti. Při návštěvě Medvěděva se hlava našeho státu chovala se vstřícností, která byla blízká hranici servilnosti. Nic proti tomu, když Klaus mluvil rusky v Rusku. Nicméně užívat ruštinu na pražském Hradě není už možno chápat jenom coby zdvořilost či diplomatičnost… Bez jakékoliv historické předpojatosti k Rusku to znělo zvláštně. A, prosím, nesrovnávat se současným užíváním angličtiny. Ta se, chtěj nechtěj, dnes stala univerzálním jazykem jako kdysi latina. Ruština ničím takovým zatím není.
K tomu dodejme citát z rozhovoru pana prezidenta pro srbský deník NIN z počátku roku 2011: „Evropa je kontinent, ve kterém žiji. Přiměřeným způsobem se s ní identifikuji, ale je to jen jedna z mých “identit„. Některé jiné – jako například ta, že jsem Pražák, že jsem Čech, že jsem Slovan, že jsem Středoevropan – s ní velmi výrazně soupeří. Dokonce jsou pro mne důležitější než mé evropanství. Jsem přesvědčen, že toto není jen můj názor a postoj. Dnes módně zdůrazňované evropanství je umělá intelektuálská záležitost.“ Nechápu nadřazování pojmu „Slovan“ nad pojem „Evropan“ a úzké spojování slovanství s pražanstvím (výraz „pražáctví“ zdá se mi být v této souvislosti poněkud nedůstojný), češstvím a středoevropanstvím. Tedy: raději tomu nerozumím. V každém případě to můj názor a postoj není. Jsem sice možná kousíčkem Slovan, ale přece jenom více cítím s oním Západem, východními spasiteli nenáviděným. K Západu ostatně více méně celá tato země patřila po podstatnou většinu své historie.
Není to mým názorem a postojem, byť se v tom uplynulém roce Evropa, tedy její rozhodující „eurounijní“ část, dost otřásala. V jistém smyslu hroutila. Hlavně její eurozóna. Nejsem ekonom, nemohu si tedy dovolit nějaké soudy. Ovšem i coby laik ve vědách hospodářských usídlila se ve mně obava, že padne-li eurozóna, dotkne se to významně negativně celé Evropské unie (včetně nás), a bude-li dotčena EU, znejistí hospodářství a politika států, které v unii dosud nejsou. Zachování statu quo zdá se být tedy politickou nutností, nechceme-li, aby se celý „starý kontinent“ bortil a byl vystaven politickým a ekonomickým vlivům jiných než euroamerických zájmů, ba kultur. Paradoxně se mi tedy v dlouhodobém horizontu jeví zachování všech současných atributů Evropské unie větší zárukou pro udržení našich zájmů a jistot, zvaných národní (včetně civilizační identity), než její drolení. Byť mi otravování všech možných „evropských“ institucí a potentátů hodně leze na nervy, ba někdy i krkem.
V těchto souvislostech nelze zapomenout na hnutí „Rozhořčete se!“ a obsazování Wall Streetu. Teď, když rok 2011 patří dějinám, se to už zdá být jaksi „za námi“, ale příliš bych nad masovými demonstracemi, které rozpohybovaly značnou část světa a překročily oceány, rukou pohrdlivě nemával. Heslo Stéphane Hessela, významného ideologa tohoto hnutí: „Tvořit znamená vzdorovat, vzdorovat znamená tvořit!“, připomíná celosvětové bouře roku 1968. A ty dost změnily svět, byť se to tehdy tak nezdálo. Napětí ve společnosti a úzkost z budoucnosti jsou celosvětové. I když všude mají jiné důvody a kořeny. Ale jejich projevy se šíří zeměmi jako ve středověku flagelantské hnutí a náboženské bouře, rekrutující se z pocitu konce světa a posledního soudu. Pravda, armagedon tehdy nenastal. A nepřijde nejspíš ani nyní. Dovolím si v tomto smyslu být mezi vejci tančícím optimistou s batohem pesimismu na zádech. Ale jako by se něco stát mohlo. Mělo? Muselo? Dosaďte si podle své nátury, znalostí a tužeb.
V každém případě se mění pohled na demokracii. Někteří chtějí nějakou novou. Jiní vytahují jakousi prastarou, která prý ale nastolí nové časy… V tomto ohledu bych rád upozornil na drobný citát z díla muže, jímž tento článek začal, Václava Havla:"Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatím co těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“
Připadá mi, že celosvětově nějak oněch, kteří to s demokracií vážně nemyslí, ať už z principu (protože je jim z duše protivná) či z neupřímnosti (neboť jí sice mají plné huby, ale v duši jim nezakotvila), přibývá. Toto pomyšlení je onen batoh pesimismu na mém jinak optimistickém hřbetě
Uvidíme, jak tomu bude v roce 2012: zda se z batohu odsype nebo naopak přiloží. Či jestli mě docela zmůže. Zda budeme rádi, že jsme roku 2011 mohli říci: „Sbohem!“ nebo litovat, že jsme ho nemohli pozdravit „Na shledanou!“