Černobílý a poloněmý film Umělec, který se za dva týdny objeví v českých kinech bůhvíproč pod originálním názvem The Artist, bere jednu cenu za druhou a začíná být zřejmé, že v tomto hysterickém nadšení se jen těžko vyhne i nějakému tomu Oscaru. Hollywoodské časopisy nešetří chválou nad povedenou vzpomínkou na staré dobré časy továren na sny, oceňují geniální expresivní herectví Jeana Dujardina a baví se tím, že si v čase moderních technologií a počítačově dokonalé stereotypie někdo dovolil takový šťouchanec do filmové branže.
Když se Umělec stane bavičem
Filmový trailer Umělce je skutečně lahodnou ochutnávkou, která nejvíc baví tím, že jsou jí všechny tyto technologicko-politické souvislosti Hollywoodu ukradené. Z dvouminutového, poměrně dynamického sestřihu se zdá, že režisér Michel Hazanavicius nedbal vůbec na nikoho a udělal si film pro sebe. „Film-radost“, který přehlíží současná pravidla filmového vyprávění a po hlavě se vrhá do světa, který se ještě plně soustředil na obraz, jenž ohromuje prostě jen tím, že je, a nikoli tím, jak šikovně, hbitě a vtipně se za sebou skládá.
Zahlazená puklina filmu
Celý film ale už takový není. Kouzlo černobílé nostalgie, o níž se už v zahraničí tolik napsalo, se poměrně rychle ztrácí, a to i přesto, že herci využívají výrazné expresivity lidského obličeje, čímž vlastně po celý film udržují divákovu pozornost. Není to ale expresivita „starého“ filmu, nýbrž expresivita hraná, okoukaná a v tomto smyslu nepůvodní. Jak Jean Dujardin, představitel hvězdy němého filmu George Valentina, tak Berenice Bejo, která hraje rychle rostoucí hvězdu mluveného filmu Peppy Millerovou, jejíž sláva milovaného George brzy zastíní, jsou chváleni právě za živé obličejové herectví a dokonalé, taneční hraní tělem, jež by z dnešních herců těžko někdo zvládl. Jejich mimika se ale drží přesných, pevných hranic a nikdy je nepřekročí. Jde o hlídanou, korigovanou emoci, jež je starému filmu cizí. Černobílá krása němého filmu spočívá právě v této nekorigované neuhlazenosti, syrovosti. Umělec je ve srovnání s tím až příliš artistní. Emoce, které nabízí, jsou jen nápodobou, simulací emocí. Jsou milé, ale nic víc.
Kontrolovaný výraz, který nesmí překročit únosnou mez, tak aby filmové „přehrávání“ bylo přiznané, nikoli však přirozené („přirozené přehrávání“ - paradox němého filmu), je první známkou ztráty nevinnosti, která podporuje počáteční nejisté tušení, že tu něco není v pořádku. Umělec si nehraje s formou pro formu samu. Ani nezkoumá mechanismy filmu a jeho zapomenuté možnosti, natož aby se ptal, co onou ztrátou nevinnosti a přechodem ke zvuku film jako médium ztratil. Hazanavicius chce bavit, a proto uzavírá všechny možnosti odstupu – ironii, průzkum, ale i prostou analýzu –, které mu němá černobílost nabízela. Projevuje se to i v použité hudbě, která ilustruje, ale netvoří, a také v závěru filmu, kdy má být vyřešen spor mezi němou a mluvenou érou, což je bohužel nejméně využitá rovina filmu. Místo mezery, trvalého rozporu je dějinně-technologická puklina režisérem zahlazena dokonaleji než v marxistické dialektice, protože, co si budeme povídat, film je jenom jeden, a všichni ho právě proto máme rádi.
Zmoudřelý umělec
„Chtěl jsem udělat mainstreamový, pohodový film,“ přiznal francouzský režisér Hazanavicius a to se mu, jak se zdá z masových ohlasů, zřejmě opravdu podařilo. Není to ale oceňování uměleckých kvalit, k nimž vždy patřilo objevování nových světů a rozšiřování hranic, ale chvála za schopnost dokonale a překvapivě pobavit, což se v principu povedlo už tím, že proti nekonečně hluboké barevnosti moderních technologií stál relativně plochý monochrom. Umělec vyrostl a zmoudřel – stal se bavičem. Zlaté slzy Hollywoodu sbírá právem.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)