O soudržnosti Když člověk poslouchá mediální debaty, v nichž vystupují vládní politici, všimne si za chvíli, že se, snad z výjimkou jediného Karla Schwarzenberga, dívají na Evropskou unii jakoby zvenčí, nezúčastněně, jakoby Česko ještě do ní ani nevstoupilo a oni mohli diskutovat o tom, zda České republice stojí zato se připojit nebo ne, co za to zaplatíme, co nám za to z Bruselu dají, k čemu nás budou nutit, v čem se jim nesmíme podrobit. Nikdy to není o tom, čím můžeme či musíme dnešní ohrožené a oslabené evropské struktuře pomoci, abychom v ní měli skutečnou oporu, neboť právě proto jsme do ní už před osmi lety vstoupili. Zdá se, že dodnes u nás řada politiků v rozhodujících funkcích, a co je horšího, pod jejich vlivem také většina veřejnosti nestrávila společnou Evropu jako ideu, jako projekt, jako už pětapadesát let trvající politický proces, na kterém se podílí ve vlastním bytostném zájmu stále rostoucí počet evropských národů, a už osm let také náš národ.
Svět podle Zdeňka Velíška (213)
Druhý dojem, který člověk získá z postojů české oficiální politiky a bohužel – znovu to musím podtrhnout – i z postojů povážlivě rostoucí části české veřejnosti k politice Unie je, že na české politické a mediální scéně chybí hlas, který by ve veřejnosti tento trend zvrátil. Chybí politická autorita, která by vysvětlila, vlastně jen připomněla to, co jsme po r. 89 ještě pár let věděli, totiž, co pro nás znamená zakotvení v evropském společenství. Momentálně tu patrně není nikdo, kdo by měl u české veřejnosti takový respekt, aby jí přesvědčil o zásadním významu politické jednolitosti evropského celku ve chvíli, kdy dluhová krize a ofenzíva finančních trhů nejsou jen zkouškou pevnosti evropské měny, ale i zkouškou evropské soudržnosti. A že v epoše mohutných ekonomických i správních celků, globalizovaných trhů a bezpečnostních rizik zvládnutelných jen společnou silou, je soudržnost evropské struktury hodnotou dokonce ještě cennější než pevnost měny a vyrovnané rozpočty.
Možná by to bylo zřejmější, kdyby slovo soudržnost dostalo patřičný prostor. Kdyby se v češtině důsledně používalo v současné evropské hantýrce místo slova solidarita. U slova soudržnost hned pochopíme, že ve hře je vzájemný prospěch. Slovo solidarita chápeme jako nezištnou pomoc tomu druhému, či těm druhým. Ve sjednocující se Evropě jde o soudržnost, ne o solidaritu. Často mi přijde líto, že místo pojmu kohezní fond neříkáme fond soudržnosti. Je to totiž totéž a nesrozumitelnost slova kohezní většině z nás brání vidět v tom fondu jeho pravý účel, právě tak jako nám zastírá podstatu mnoha procesů v Evropské unii, které stejně jako tento fond jsou nástroji soudržnosti.
Evropské fondy – myslím, že je právě teď vhodná chvíle si to u nás připomenout – byly zřízeny ne proto, aby se přilepšilo těm slabším či nově příchozím, ale aby Evropská unie držela pohromadě. Aby mohla mít na celém svém území trh bez celních bariér, aby evropskou měnu mohly bez otřesů přijmout všechny členské země, aby se uvnitř evropského celku vyrovnaly ekonomické rozdíly, které Evropu handicapují ve světové konkurenci. Aby se vzájemně přiblížily správní orgány a infrastruktury členských států, protože kdyby se to nestalo, Unie, naše společná struktura, by nedržela pohromadě. Neměla by potřebnou soudržnost.
Už dávno před vstupem do EU jsme byli, jako ostatní adepti vstupu, dotováni z fondu PHARE. Myslíte, že to bylo ze solidarity? Ne. Proto, aby ta rozestavěná stavba společné Evropy přežila šok, který se čekal od jejího rozšíření. Šok jak pro (západo)evropské společenství, tak pro země vstupující do vyspělejšího světa a jeho mechanismů. Odstraňovat propastné rozdíly, aby celek byl funkční na své cestě za společným cílem, to je v kostce účel fondů.
Jak se evropská struktura stávala během půlstoletí stále o něco složitější, bylo také čím dál složitější udržovat soudržnost mezi členskými vládami. Zatěžkávacími zkouškami procházela soudržnost evropského společenství při zavedení společného trhu, společné měny, při otevření schengenského prostoru. Další v řadě zatěžkávacích zkoušek, je teď snaha o dobudování Evropské měnové a hospodářské unie dojednané v Maastrichtu a uskutečněné pak jen napůl, a to ještě špatně. Vznikla totiž jen měnová unie, a i ta s uvolněnou rozpočtovou disciplinou. K hospodářské unii chce EU dospět teprve nyní, opožděně; prvním krokem k ní má být přijetí fiskálního paktu, zatím pro eurozónu.
Tohle pochopilo a přijalo pětadvacet vlád ze šestadvaceti. Jménem té české se její premiér – když to kvůli krátkosti zjednoduším – ohradil větou: „To už není ta Unie, do které jsme vstoupili“. Jako by zapomněl, že už před vstupem do Unie jsme od ní přijímali dotace z fondu Phare a pak z dalších evropských fondů s vědomím, že jejich účelem je finančně umožňovat Evropě jako celku cestu vpřed. Tehdy například k jejímu rozšíření o osm chudších postkomunistických zemí. Evropské fondy drží peloton evropských států pohromadě na jeho cestě k prohlubování jednoty a zvyšování síly evropského celku. Podpora jednotlivce, který peloton opustí, není už v zájmu pelotonu. Měli bychom si to uvědomit, až nás premiér zavolá k tomu referendu, kterým chce ze svých beder sejmout odpovědnost právě za to: za opuštění pelotonu.