Revoluce uprostřed šíleného světa

Na výstavě Kryštofa Kintery v pražské Městské knihovně, nazvané Výsledky analýzy, se protíná zvláštní smysl pro ironii a hravost s temnou, destruktivní stránkou současné civilizace. Je to dost děsivý svět, ve kterém žijeme, ale když se na něj podíváme z odstupu, je v něm také spousta absurdní legrace, která dává naději na záchranu. Radostná afirmace, přitakání světu je ta nejlepší cesta, jak nezblbnout a přitom nezůstat lhostejný.

Čím hůř, tím líp
Kintera jako by pečlivě četl existenciální filozofy, kteří právě v tom největším úpadku spatřují východisko ze zapeklité situace, přesně podle hesla, že „čím hůře bude, tím lépe“, protože jedině v opravdu hluboké, totální krizi, v neustálém upadání se třeba můžeme probudit, chytnout se za nos a změnit chování. A přesně takto dialektické jsou i Kinterovy sochy. No, a když se to náhodou nakonec nepovede – dodává implicitně umělec, využívající běžné produkty civilizace k vytváření živých artefaktů, dodávaje tak mrtvému světu odpadků organičnost nového života – alespoň se nevyhnutelné zkáze můžeme upřímně zasmát, tak jak to u Kintery dělají třeba vysavač s vrtačkou, když se v instalaci Střet zájmů do sebe zakusují a marně hledají, kudy z osudového klinče ven.

Podobně „napjaté“ jsou na Kinterově výstavě prakticky všechny skulptury (rozmarný čert s bubnem poslouchající z rádia Špatné zprávy; Duch svatý unikající ze sudu s chemikáliemi; ukecaný havran vysílající zprávy o stavu světa atd.). Protikladné „napínání“ totiž vytváří skrytý princip umělcovy tvorby. Jeden kus ale přece jen vyčnívá. Nikoli snad provedením či zvýšeným napětím nebo sofistikovanou komplikovaností, nýbrž tím, že velmi přesně, v jediném okamžiku a bez složitého vysvětlování zachycuje pnutí současné krize, kterou po krachu amerického hypotečního trhu prožíváme už třetím rokem. Odkrytí světa v jediném (pohyblivém) obraze – to je přece i po zmizení krásy ze scény dějin pořád to, co dělá umění uměním.

Človíček otočený tváří ke zdi mlátí rytmicky hlavou o příčku v místnosti a snaží se ji prorazit. Je to evidentně marná práce, ale ne zas tak úplně, protože omítka přece jen malinko oprýskává a objevují se první náznaky cihlového zdiva. Socha se jmenuje Revoluce. Kintera tu napíná svou oblíbenou ironii k prasknutí a popichuje pozorovatele, aby se nějak rozhodl. Je Revoluce vyjádřením zbytečnosti vzpoury, nebo je to naopak pocta všem, kteří se snaží změnit status quo, ačkoliv je předem jasné, že hlavou zeď neprorazí?

Mlátit dál hlavou do zdi
Síla Kinterova umění je v tom, že udržuje obě strany pohromadě. Nekloní se na jednu ani na druhou. Vytrvává na hraně nerozhodnutelnosti, balancuje na ní, aby tak ukázal nejen absurdnost a bezvýchodnost situace, ale i to, že rozhodnout se nakonec nějak musíme, i když je přitom třeba počítat s tím, že druhá, popřená strana věci nám dá za vyučenou. Musíme se ale rozhodnout my, každý sám za sebe. Žádný objektivní pohled na to, zda Revoluce má či nemá smysl, neexistuje. Revoluce nakonec není otázkou rozumové konstrukce, vymýšlení, nýbrž problém životního postoje, kterého je schopen i bezbarvý a šedý človíček stydlivě obrácený obličejem ke zdi.

Kinterův postoj, vyplývající z kontextu celého jeho díla přítomného ve Výsledcích analýzy, je ve vztahu k Revoluci veskrze pozitivní. Vždy je lepší nechat se třeba i veřejně vysmát za naivní revoluční sklony než se o tuto výsostně lidskou možnost připravit příklonem k vyvážené víře v konvenční rozum a opatrnou rezignací na změnu.

Ten, kdo jako smyslů zbavený zoufale mlátí hlavou do zdi, nemusí být nutně ten největší blázen, ale naopak jedna z mála rozumných bytostí uprostřed šíleného světa.

(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)