V Bulharsku se třásla zem. Ne poprvé, ne naposledy, stává se to tam dost často. V úterý to bylo horší – 5,8 stupně podle Richtera je dost. Houpe se s vámi nejen sedmé patro paneláku, ale i přízemí rodinného domku, auto, všechno. Sklo z oken se sype kolem, padá omítka, komíny i některé menší stavby na dvorech (kůlny apod.), praskají zdi. A trvá to nekonečných 20 vteřin. Ke všemu jste rozespalí, protože jsou tři hodiny ráno, první reakce je trochu zmatená, mozek teprve startuje. V rádiu nic, sirény nic, jen se to houpe. Rychle děti, pod stůl, pod rám dveří, k nosné zdi. Když víte, že se během prvních 10 vteřin nedostanete ven, musíte se preventivně chránit, zbytek necháváte na později.
Senzace! Všichni přežili!
To později nastane v okamžiku, kdy se země přestane třást a vy s ní. Rychle děti, doklady, peněženku, mobil – a ven, kamkoli dál od staveb, plynových a elektrických zařízení a rozvodů. Rádio, máte-li ho v mobilu nebo na baterky. Nebo v autě, kde nakonec prodřímáte hodinu dvě do dalšího otřesu, tentokrát jen 4,4 stupně, ale celkem je těch následných zachvění aspoň 30…
Sousedi odnaproti volají 112, jsou dost pořezaní od skel z rozbitých oken. Za rohem prý někdo dostal infarkt. Kdo trpí na vysoký tlak, končí také na pozorování v nemocnici… Domů se vrátit nesmíte, hrozí další následné otřesy. Po rozednění už si troufnete, zalezete do postele, důležité věci máte hned po ruce (co kdyby se to opakovalo) a usnete, vyčerpaní prožitým stresem.
Jste někde mezi hlavním městem Sofií, kde to bylo podobné, a městem Pernik, u kterého bylo epicentrum. Tam mezitím nastala větší panika – prý byla poškozena hráz nedaleké přehrady. Na výjezdech z města vznikají zácpy, všichni se snaží ujet – jako v katastrofickém filmu. Později se s úlevou zjistí, že nejen tato, ale i ostatní přehrady jsou nepoškozené, že větší škody obecně nejsou, že statici musí prověřit jen několik málo domů, že budovy vesměs otřesy vydržely a že sice spadla jedna z věží tepelné centrály, ale vše více méně funguje.
Ne, nebyla jsem tam. Byli tam moji příbuzní a přátelé. Já ale v Bulharsku zažila zemětřesení víckrát, poslední dobou většinou velmi slabé a v létě. Nejhorší byla dvě vzdálenější v čase, která mi splývají. Jedno bylo v roce 1977, mělo 7,2 stupně podle Richtera, s epicentrem někde v Rumunsku, ale zabilo u nás 125 osob a zničilo 8 500 budov. Další v prosinci 1986 (5,7 stupně, epicentrum v Bulharsku) zabilo dva lidi a poznamenalo životy 2 250 rodin, protože v jeho důsledku se zřítilo 15 000 budov. Osmdesát procent městečka Stražica (180 km vzdušnou čarou od mého rodného města) tehdy skončilo v sutinách – dodnes se všechny následky zemětřesení nepodařilo odstranit.
Nevím, z kterého z těch dvou je moje vzpomínka. Byla jsem ještě dítě, do postele jsem šla v osm večer a dobře si pamatuju pocit kolébání, když mě někdo z rodiny budil asi o hodinu později: „Vstávej, je zemětřesení.“ Jasně se mi vybavuje postávání se sousedy na ulici, čekání, nejistota. Pak nás táta naložil do auta a jelo se spát do přízemního domku v rodinné vinici za městem. Jen dědeček odmítl odjet. Druhé patro, kde jsme bydleli, stavěl vlastníma rukama. A asi se taky bál, že situace mohou k rabování využít zloději. Ráno jsme pak zvedli, co popadalo ze skříní, a narovnali obrazy na zdech.
V Bulharsku nejsou menší zemětřesení výjimkou. Stejně jako u těch jinde ve světě se o nich píše podle toho, jaké škody na životech a majetku napáchala. Je-li jich víc, mnohem víc se dozvídáme a po delší dobu si jich média všímají. Přitom nejsenzačnější zpráva by byla přece jiná! Ta bulharská z posledního týdne zní: Zemětřesení síly 5,8 stupně VŠICHNI PŘEŽILI!