Jen co skončilo EURO a poslední zapomenutý fotbalista se dostal bezpečně domů, život se na Ukrajině rychle vrátil do starých kolejí. Pro ukrajinské politiky to v současné době znamená život předvolební. Stejně jako u Pavlovových psů se u nich aktivuje tzv. podmíněný reflex. Nezačínají sice slintat, ale vytahují jedno společensky citlivé téma za druhým a zbytečně tak udržují zemi uměle rozdělenou, aniž by problém, který za normálních okolností nikdo za obzvlášť palčivý nepokládá, vyřešili.
Ukrajinci proti Ukrajincům aneb Spláchli jsme je jako koťata
A protože voliči potřebně nezareagovali na populistické sliby prezidenta a vlády, bylo potřeba vytáhnout těžší kalibr – jazyk. Na Ukrajině je jediným oficiálním jazykem ukrajinština, ale ruština je v denním životě užívána zhruba stejně často. Strana regionů proto přišla (už asi popadesáté) s návrhem zákona povýšit status ruského jazyka na regionální tam, kde jím mluví více než 10% obyvatel, což se týká zhruba poloviny Ukrajiny. Nechci se teď zabývat otázkou, nakolik zákon ohrožuje existenci ukrajinštiny a jestli vůbec. Chci mluvit o hysterii, kterou přijetí/nepřijetí zákona vyvolalo.
Už první parlamentní čtení, na začátku června, vedlo v parlamentu ke rvačce. Opozice ale nebyla schopná přijetí zákona zabránit ani v druhém kole. Vládní a proprezidentská Strana regionů se dobyla i dobila nečekaného vítězství pomocí trapné taktiky partyzánsky a nečekaně zařadit hlasování o zákonu na program jednání a ve stejný moment blokovat první řady parlamentu, aby opozice nemohla blokovat tribunu a tím tak zabránit přijetí zákona (jen dodám, že opozice se v poslední době na nic jiného, než na blokování tribuny, nezmůže a někdy ani to ne). Ještě dopoledne totiž Strana regionů tvrdila, že projekt zákona vnese na pořad dne, až bude mít jistotu, že zákon má dostatečnou podporu. Jistotu získali neuvěřitelně brzy, už za pět hodin byl zákon schválen.
Během večerního zasedání, 3. července, zástupce předsedy parlamentu (předseda Lytvyn se minule téměř nervově zhroutil a chtěl rozpustit parlament) navrhl, aby se hlasovalo o návrzích zákonů, včetně toho jazykového. Když oznámil právě ten jazykový, poslanci opozice se vrhli střemhlav k pultíku předsedy, aby zabránili jeho přijetí (nemají dostatek hlasů), kvůli vzniklému chaosu návrh napoprvé sice nepodpořilo potřebné množství poslanců, nicméně na druhý pokus to vyšlo. Našlo se 248 hlasů.
Zákon nakonec prohlasovali takzvaní „knopkodavci“, tedy mačkači tlačítek na hlasovacím zařízení svých kolegů. Není snad jediné hlasování, kdy by alespoň pár „knopkodavců“ nemačkalo za své absentující kolegy, kteří chodí do práce asi stejně často, jako chodili do nedělní školy. A tentokrát mačkali opravdu hlava nehlava, a to i za kolegy, kteří pocházejí ze západních regionů Ukrajiny a pro zákon by jistě nehlasovali.
A ještě jedna historka k dobru. Schůze parlamentu se 4. července zúčastnilo zhruba 70 poslanců, přesto byla Rada schopná přijmout některé zákony 259 hlasy (o tom informuje Ukrajinská pravda). Věc normálně nepřijatelná je na Ukrajině bohužel běžnou praxí.
Strana regionů byla s předvedeným výkonem spokojená. Pan Kolesničenko, předkladatel návrhu zákona, nazval opozičníky, kvůli jejich střemhlavému ataku na tribunu předsedy parlamentu, idioty, kteří si akorát tak nabili čelo. Ostatní poslanci Strany regionů se radovali jako malé děti. „Spláchli jsme je jako koťata,“ ocenil Michailo Čečetov krásu této politické rošády a dodal, že netuší, co bude opozice předvádět ve volbách. To já taky ne, ale rozhodně si nemyslím, že by Regionálové předvedli nějaké záviděníhodné kvality. Oni to, bohužel, vidí jinak.
Zákon byl tedy přijat. Nebo ne? Opozice tvrdí, a prý to dokazuje i stenografický zápis, že se hlasovalo jen o jeho zařazení na pořádek dne a zákon tedy přijat nebyl. Reakce proto následovala okamžitě. Někteří z opozičních poslanců zahájili hladovku, opozice jako jeden muž opustila stěny parlamentu a chce ho ignorovat až do voleb (28. října). A po nich, předpokládá se vítězství opozice, chce zákon zrušit.
Na druhý den představitelé opozice napochodovali do kanceláře předsedy parlamentu Volodymyra Lytvyna, kterému prý v době schůzky bylo viditelně zle. Slíbil zákon nepodepsat. Nakonec se sice ukázalo, že to není zase tak růžové a že předseda parlamentu zákon podepíše, jestliže nebyl porušen jednací řád parlamentu. Tíhu situace nakonec předseda parlamentu, a zejména zradu svých spolustraníků, neunesl a rozhodl se podat demisi. Ke stejnému kroku se následně odhodlal i místopředseda parlamentu Mykola Tomenko. Opozice toto gesto ocenila, ale rozhodla se nové volby předsednictva nezúčastnit. Vypadalo to, že se nové vedení nepodaří do říjnových voleb zvolit a parlament tak zůstane paralyzovaný. Strana regionů ale zareagovala okamžitě, v parlamentu se objevil nový návrh zákona, který mění pravidla volby předsednictva. Místo původních 300 hlasů by tak mělo stačit jen 226. Za přijetí hlasovalo 255 poslanců. Jen připomenu, že se to všechno odehrálo v jeden den (4. července) a podle všeho bylo v sále přítomných okolo 70 poslanců. Demokracie podle poslanců Strany regionů asi znamená, že se schvaluje na půdě parlamentu, ale jak, to už je jedno.
Prezident odmítl říci, jak se k zákonu postaví. Situaci prý proanalyzuje a pak se rozhodne, jestli podepíše, nebo ne. Podle ukrajinských politologů bude muset podepsat, jinak ho čekají potíže s Kremlem, navíc přijetí zákona je i v jeho zájmu a návrh dokonce podali jeho poradci. Na Ukrajině se proti přijetí zákona protestuje. Ukrajina je opravdu mobilizovaná, znovu rozdělená, poslanci kolabují a není to z tropického vedra….
Stálo to všechno za to? Signálů, že k něčemu podobnému může dojít, bylo více než dost. Jenže Regionálové museli za každou cenu vyhrát. Vítězi ale žádná čest! Navíc, ani k vítězství ve volbách by jim to normálně stačit nemělo, pokud ale budou znovu chtít vyhrát za každou cenu, víme, na co se můžeme těšit.
P.S. Ve stejnou dobu, kdy se před Ukrajinským domem v centru Kyjeva střetávají policisté a protivníci zákona, před sídlem prezidenta se shromáždilo na 200 lidí, převážně důchodců a studentů, kteří přišli prezidentovi poděkovat za uspořádání fotbalového Eura. Prý za 50 hřiven, asi 125 korun. A to je taky dost smutný příběh.