Jako by až tak záleželo na tom, kdo na nás z Hradčan milostivě shlíží. Odér panovnictví, který kolem prezidentské funkce nenápadně (ať už vědomě či podvědomě) rozšířil Tomáš Garrigue Masaryk, se bude linout od každého, kdo hradními sály bude procházet. I kdyby to byl Pepek Vyskoč, vždy se najde dostatek podhraďanů, kteří ho budou mít ve vážnosti.
V tomto případě funkce dělá osobnost, ne osobnost funkci. A dříve či později se hradním majestátem nechá ošálit každý, kdo se prezidentem stane. Alespoň do jisté míry. Ať by měl před příchodem nad Vltavu jakákoliv předsevzetí. Dlouhodobý pohled z hradčanských oken dolů na hemžení poddaných mravenců musí deformovat. A naše uctivé, už snad geneticky zakódované vzhlížení vzhůru k věžím sv. Víta na jinak vcelku nevzhledný Pražský hrad také od počátku utváří poněkud nekritický náhled na toho, kdo tam sedí a zdánlivě vládne.
S nadsázkou řečeno, kdyby nějaký Caligula dosadil na prezidentský stolec svého milovaného hřebce Incicata, říkali bychom: „Pravda, je to kůň, ale přece jenom - prezident!“ A v průzkumech veřejného mínění by byl stále váženější nebo přinejmenším oblíbenější než třeba vláda nebo sněmovna. Třebaže ty mají na chod země mnohem větší vliv.
Možná je to právě tím. Prezident pouze přijímá a rozdává pocty. Chce-li zasáhnout do politiky, musí (kromě možnosti vydávat zásadní prohlášení a vést apelující řeči, kterým se uctivě říká projevy) použít velmi skrytou a rafinovanou zákulisní politiku, jak už to zavedl právě řečený TGM. Jinak jsou jeho pravomoci víceméně omezené. Jsem zvědav, jak s tím naloží ten nový, zvolený takříkajíc troubou Boží, hlasem lidu. Z logiky věci vyplývá, že by se měl dožadovat větších práv. To pak nastane v politice mela! Jako by už teď toho nebylo dost. Protože prezident vlastně příliš věci veřejné neovlivňuje, je oblíbený. To je přirozená příčinnost. Aktivismus mnoha zdejších hlav států, kupříkladu Masaryka, Havla, Klause, bývá skrytý či alespoň ne příliš okatý. Každý si vždy hřál či přihříval svou polívčičku nebo eintopf svých blízkých, nemysleme si, že ne.
Ale rozhodující roli u nás prezident nemá. Jeho výkonná moc není nijak významná oproti přebujelé symbolické, která může být pro leckoho až maligní. Přesto se k němu lidé obracejí jako k někomu, kdo rozhoduje o důležitých věcech. Vyjádřil to i Jaromír Nohavica v jedné ze svých písní. Pane prezidente, pomozte! I teď, ve všeobecném marasmu, se upínají naděje mnohých na budoucího, jimi osobně nově zvoleného. Proto by nejraději, kdyby byl nestranický, vyšel odněkud z neinstitucionalizované politiky, například z úřednické vlády. Taky se lidu líbí Miloš Zeman, protože ten už dlouho v aktivní politice otevřeně nepůsobí a dle postoje mnohých ze sebe nejspíš objímáním stromů sedřel hnůj opoziční smlouvy.
Tedy jednoduše: Zvolme si radostně příštího pana prezidenta! Vezme tu funkci přímo z vůle lidu, to je téměř posvátné, o Boží troubě už jsem se zmínil. Ale, prosím, ať nikdo nečeká, že přijede na Hradčany na bílém koni, vytasí svatováclavský či janožižkovský (v případě prezidentky nejspíš boženoněmcovský, potažmo babičkovský) excalibur, vyžene z království všechny šejdíře a úplatné politiky, a zem bude rázem oplývat mlékem a strdím. Tak to, prosím, nebude. Na Hradčany přijde další pán nebo paní, který(á) bude dříve či později celý(á) bez sebe z toho, že je na Hradě hned vedle duchů slavných panovníků. Nová hlava státu, lidem pomazaná, bude zase vést projevy, jako prezidenti zvolení nepřímo, časem se pokoušet tahat prostřednictvím kohosi za tajné politické nitky (což v tomto případě půjde hůře než předchůdcům, bude-li to člověk nepodpořený nějakou politickou mocí) a možná psát poutavé cestopisy ze zahraničních cest, z nichž se dozvíme to, co už víme ze zeměpisu z páté třídy, v případě potřeby najít na wiki.
Těšte se, že nový prezident něco změní. Sliby se slibují, blázni se radují. Zábavné je, že mnozí občané slibují sami sobě. A jak se radují.
