Staré čínské přísloví říká, že „jedním špatným tahem lze prohrát celou partii“. Během uplynulých staletí se o pravdivosti těchto slov přesvědčila už řada panovníků a nejnověji i současná hlava nejlidnatějšího státu světa. Už druhý skandál v nejvyšším komunistickém vedení v krátké době za sebou totiž silně zamíchal kartami stranického pokeru o podobu nejmocnějšího orgánu v zemi – politbyra.
Čínská propast jménem Ferrari
Vše začalo v časných ranních hodinách 18. března letošního roku, kdy se na 4. pekingském okruhu ve vysoké rychlosti vybouralo černé Ferrari. Po nárazu do zdi z něho zbyly jen trosky, ve kterých zahynul mladý muž, jeho dvě spolujezdkyně utrpěly těžká zranění. Když se obrázky z tragické nehody objevily na internetu, mnoho diskutujících jen krátce podotklo, že se zase předváděl nějaký opilý zbohatlík.
Pravdu v tu chvíli znalo jen několik málo funkcionářů, především pak hlavní prezidentův poradce Ling Ťi-chua. Řidičem Ferrari nebyl nikdo jiný, než jeho syn a osobní tragédie se tak rychle stala i záležitostí, která zasáhla nejvyšší patra moci. Navíc obě ženy, ujgurská a tibetská studentka, byly obnažené.
Čínou přitom v tu dobu doslova otřásal jiný skandál, když byl všech funkcí zbaven Po Si-laj, komunistický šéf největší městské aglomerace světa - provincie Čchung-čching, označovaný také za „čínského prince“, jehož manželka byla obviněna z vraždy britského obchodníka a nedávno za tento čin odsouzena k podmíněnému trestu smrti.
Ling Ťi-chuovi i dalším bylo jasné, že nový skandál si vedení vládnoucí strany nemůže a nesmí dovolit, a tak se v úmrtním listu řidiče zdemolovaného Ferrari nakonec objevilo zcela jiné jméno. Obyčejní Číňané museli být ve vyšším zájmu oklamáni. Zveřejněním skutečné totožnosti by totiž komunisté jen potvrdili, jak nákladný život mají synkové mocných a jak si užívají luxusu, o kterém se drtivé většině obyvatel země ani nezdá.
Ostatně dostatečným políčkem bylo zveřejnění informací o zahraničním pobytu syna sesazeného Po Si-laje, který studoval na prestižních školách ve Velké Británii a ve Spojených státech, kde ve velkém rozhazoval miliony. A to Číňané netuší nic o korupčním skandálu v Namibii, do něhož byl zapleten i prezidentův syn Chu Chaj-feng.
A když už je řeč o Ferrari, tato italská automobilka se chystá na oslavy dvaceti let prodeje těchto super luxusních aut v Číně, i když oficiálně vstoupila na tamní trh až v roce 2004. Při této příležitosti také představila speciální limitovanou edici vozů Ferrari 458 Italia v rudé barvě, se zlatými koly a čínskými motivy. Však také nabízí pouhých 20 kusů.
Pravda, automobilka si pověst trochu pošramotila předváděcí jízdou na historických hradbách v Nankingu, kde sportovní vůz zanechal na vzácné památce stopy gum, které nešly odstranit. Auto se vzpínajícím se koněm ve znaku ale i nadále bude v Číně považováno nejen za symbol luxusu, ale také moci a významného postavení.
Jen v roce 2010 si tento luxusní automobil za 10 i více milionů korun koupilo na 300 Číňanů, v lednu 2011 pak Ferrari slavnostně oslavilo už 999. zákazníka. Průměrný věk jejich majitelů je přitom pouhých 32 let. Například v bohatých Spojených státech je průměrný věk majitele Ferrari 47 let.
Zatímco prodej vozů Ferrari v Číně tak s největší pravděpodobností i nadále poroste a březnová nehoda na to nebude mít žádný vliv, v případě dění ve vládnoucí straně jsou následky této havárie obrovské. Sám Ling Ťi-chua, který do uplynulého víkendu zastával de facto funkci šéfa prezidentových poradců, už byl degradován. Následky však neminou ani samotné hlavy státu.
Čína se už příští měsíc dozví jména devíti, resp. sedmi nejmocnějších, kteří na příštích deset let ovládnou Čung-nan-chaj, tedy jakýsi čínský Bílý dům. Na 18. sjezdu Komunistické strany Číny totiž budou představeni členové stálého výboru politbyra. Dosud jich je devět a je možné, že se tento počet zredukuje na sedm, jak to prosazoval prezident Chu Ťin-tao.
To však zřejmě bude jeho jediný úspěch, protože většina kandidátů stojí na straně bývalého prezidenta a představitele tzv. šanghajské kliky Ťiang Ce-mina nechvalně proslulého podporou masakru na pekingském náměstí Nebeského klidu v roce 1989. A na Chu Ťin-taa pravděpodobně nezbude ani funkce šéfa Ústřední vojenské komise, kterou si po odchodu z funkce generálního tajemníka strany i hlavy státu chtěl zachovat. Ještě před rokem by přitom podobný scénář (nejen v samotné) Číně nikdo nenapsal.