Šéf ČSSD Bohuslav Sobotka dodržel slib a „Kalouskovu“ složenku se svým podpisem nám doručil. To je asi jediné, co o tom lze říci pozitivního. Pravá Kalouskova složenka nám nikdy nedošla až do schránky, ale pozitivní bylo alespoň to, že se snažila informovat, jaký má každý z nás (nezaviněný!) podíl na státním dluhu.
Prolhaná složenka
Cifra 120 tisíc korun na Kalouskově složence před dvěma lety také odpovídala tehdejšímu zadlužení (dnes by byla o 35 tisíc vyšší). Cifra 12 755 Kč na Sobotkově složence, jež prý každého z nás budou stát církevní restituce, je ovšem vycucaná z prstu. Nikdo nikdy tuto částku platit nebude, protože většina komunisty zcizeného církevního majetku bude vydána in natura, aniž by se jediná koruna pohnula sem či tam. Ale ani zbylá částka po odečtení naturální restituce (přesně 5 612 Kč) nemůže mít datum splatnosti „okamžitě“, jak nás pan Sobotka na složence mystifikuje, neboť náhrada za nevydaný majetek je rozvržena do 30 let, takže může činit maximálně 187 Kč ročně.
Navíc žádný občan samozřejmě nebude ani o tuto částku zkrácen, naopak – budou-li se církve starat samy o sebe – ušetří stát (my všichni) každý rok 1,7 miliardy korun. Kromě toho stát na daních z navráceného majetku (církve na rozdíl od státu budou jak z pozemků, tak z nemovitostí platit daně) získá během 50 let dalších 28 miliard korun, což je 560 milionů ročně. Církve budou s navráceným majetkem hospodařit a tedy i platit daně z příjmu fyzických osob, budou investovat a vytvářet nové podnikatelské příležitosti. Pravdivá tudíž není ani další informace na složence pana Sobotky, že majetkové vyrovnání s církvemi „zvýší zadlužení ČR o 59 miliard Kč“. Nejen že se toto zadlužení nezvýší z roku na rok, ale v důsledku vyšších příjmů plynoucích z daní, úspor z odbourání státního příspěvku na provoz církví i posílení prorůstového faktoru se zadluženost kvůli vyrovnání s církvemi nezvýší ani výhledově. Celkový efekt spojený s vrácením majetku může mít jen příznivé dopady jak na českou ekonomiku tak na státní rozpočet. To jsou ovšem zřejmě detaily pod rozlišovací schopností pana Sobotky. Anebo, a to mnohem pravděpodobněji, se ČSSD vědomě pokouší klamat neinformované voliče a poštvat je proti věřícím občanům této země, poštvat je proti Poslanecké sněmovně, která přijala zákon o vyrovnání s církvemi, a poštvat je proti vládě, jež tento zákon připravila (což je na složence označeno jako „chyba vlády“)?
Pan Sobotka na složence píše také toto: „Hrozí i prolomení restituční hranice 25. 2. 1948 a zpochybnění poválečných majetkových poměrů.“ Ani tato divoká spekulace se nezakládá na pravdě, jak o tom ostatně svědčí i text paragrafu 8 zákona o majetkovém vyrovnání, podle něhož věc konfiskovanou na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. nelze vydat. Podle vyvlastňovacích zákonů č. 142/1947 Sb. a 46/1948 Sb. byl vyvlastněn mj. i církevní půdní majetek, přičemž k jeho převzetí státem (což je okolnost rozhodná pro vznik majetkových práv) došlo vesměs až po únoru 1948. Vzhledem k tomu, že za odňatý majetek nebyla nikdy poskytnuta zákonem stanovená náhrada, neboli zákon v plném rozsahu nebyl dodržen, bylo celé toto vyvlastnění de facto právně neplatné. I přesto církve a náboženské společnosti ve společném prohlášení z 31. 8. 2012, podepsaném čelnými představiteli České biskupské konference (ČBK), Ekumenické rady církví (ERC) a Federace židovských obcí (FŽO), ujistily předsedu české vlády i prezidenta ČR, že „ze strany církví a náboženských společností nedojde k žádným aktivitám, které by jakkoli tuto hranici v zákoně uvedenou zpochybnily“. S tím souzní i samostatné prohlášení Federace židovských obcí, v němž se uvádí, že FŽO ve věci arizovaného majetku, který nebyl vrácen a je dosud v držení státu, „nepovažuje za nezbytné, aby se otázka arizovaného majetku řešila prostřednictvím tohoto zákona“.
Složenka obsahuje i další hrubě zkreslující a nepatřičná tvrzení. Např. to, že majetkové vyrovnání s církvemi je prosazováno vládou i „přes zásadní odpor většiny občanů ČR“. O jak velkou většinu se ve skutečnosti jedná? Může být dlouholetou komunistickou protináboženskou propagandou deformované mínění měřítkem správnosti a spravedlnosti politických rozhodnutí? Mohli bychom také diskutovat, co je pokládáno za „zásadní odpor“, zda to, že někdo vyznává obecně zlodějskou zásadu, že jednou ukradené se nikdy nikomu nevrací, anebo onu speciální zásadu, že nic se nevrací pouze křesťanům a židům, jelikož by jim vrácený majetek mohl sloužit k veřejně prospěšné činnosti, a tím i k většímu vlivu ve společnosti. Tvrdí-li politici ČSSD, že zabraňují navrácení majetku náboženských institucí jen aby vyšli vstříc „většině občanů ČR“, pak se jako příslušníci demokratické politické strany (dokonce usilující o vedoucí úlohu ve státě) výrazně proviňují proti liteře ústavy, chránící nejen právo „vlastnit majetek“, ale především práva etnických náboženských menšin, definovaných jejich historickým původem, křesťansko-židovskou kulturou, mentalitou, tradicí a koneckonců i rasovým typem.
Součet nepravd na Sobotkově složence spolu se sociálně demokratickým podněcováním protináboženské zášti pochopitelně zavdává legitimní důvod k hlubšímu zkoumání této nové a překvapivě extrémní orientace. Církevní a náboženské aktivity, zahrnující např. církevní školství nebo zdravotnictví, sociální péči, podporu misií, církevní charitativní činnost (která je ostatně nejrozsáhlejší v ČR), zapojení do mezinárodních struktur a do ekumenického hnutí, budování infrastruktury a informačního systému, nezbytnou modernizaci technického vybavení církevních institucí, zapojení do činnosti veřejných sdělovacích prostředků, péči o rodiny, mládež, vězně a další specifické skupiny obyvatelstva, si jistě - jako každá veřejně prospěšná činnost - zaslouží ochranu společnosti a státu. A to tím spíše, je-li na dosah zatím nejreálnější možnost rozšíření těchto aktivit formou spravedlivého majetkového vyrovnání s církvemi.